SILICKO - GOMBASECKÝ JESKYNNÍ SYSTÉM(1)

Slovenský kras je naším nejrozsáhlejším krasovým územím, o ploše asi 800 km čtverečných zasahující až do Maďarska. Povrchové toky říček, Slaná a Štítník, rozřezaly původně zarovnaný povrch Slovenského krasu na tři samostatné planiny - Koniar, Plešivecká planina a Silická planina.

Vedle známé jeskynní soustavy Domica - Baradla - Josvaft se zde nachází turisticky zpřístupněná Gombasecká jeskyně a propast Silická Ladnica, která tvoří pouze zlomek dlouho hledané Silicko - Gombasecké jeskynní soustavy.

Silická Ladnica se nachází 1,2 km JZ od obce Silica. Otvor propasti leží ve výšce 503 m n.m.. Charakteristickým zaledněním spodní části propasti a ledopádem se zařadila k vyhledávaným, chráněným, přírodním výtvorům naší vlasti. Každým rokem vyrůstá na vrcholu 70° ukloněném ledopádu dvoumetrový stalagmit, proti němuž se ze stropu vytváří velký, několikametrový stalaktit. Dno propasti uzavírají dvířka, za nimiž pokračuje chodba do Archeologického dómu. Při jihozápadním okraji Archeologického dómu protéká Černý potok, který se ztrácí v odtokovém sifonu, aby se po 2,7 km vzdušné vzdálenosti znovu objevil v přítokovém sifonu Gombasecké jeskyně. Hloubka propasti od povrchu až k hladině Černého potoka je 91 metrů.

Gombasecká jeskyně je odvodňována podzemním tokem Černého potoka, vytékajícím na povrch pod umělým jeskynním vchodem jako Černá vyvěračka, v nadmořské výšce 238 m n.m.. Průměrné množství vyvěrající vody je 60 – 80 litrů za sekundu, zatímco maximální průtok je na jaře, kdy z vývěru teče až 200 l/s silně zkalené, tmavé vody.

Sběrná oblast Černé vyvěračky je asi 11 km čtverečných. Jednu ze třech prokázaných větví Černého potoka tvoří podzemní tok na dně Archeologického dómu v Silické Ladnici, druhou větev tvoří vody ponoru Červená skála a třetí vody Ponorné propasti.

Vykopávky v Archeologickém dómu hovoří o prvním osídlení této jeskyně před 3.000 lety kulturou bukovohorskou (neolit), dále se zde nacházejí pozůstatky z doby hallštatského osídlení a novějšího osídlení - kultura laténská.

Před první světovou válkou se studiem přírodních poměrů zabývali A. A. Schmidl, B. Schwalbe, H. Szterényi, K. Siegmeth a po první světové válce Vitásek, Benický, F. Fiala, J. Eisner, J. Böhm a Kunský, Z. Roth a další. V roce 1931 Ján Majko prokopal suťovou zátku na dně propasti a pronikl do Archeologického dómu. Pokusil se o prokopání odtokového sifonu Černého potoka, ale po 10 metrech, pro nedostatek technických prostředků, upustil od dalších prací. Příznivější podmínky pro výzkum jeskyní na Slovensku nastaly po roce 1949 založením Slovenské speleologické společnosti.

21.11.1951 se podařilo pod vedením V. Rozložníka proniknout proti proudu Černé vyvěračky a objevit Gombaseckou jeskyni. Akce byla financována tehdejší Slovenskou speleologickou společností. V roce 1952 se skupině jeskyňářů ze Silice a Rožňavy podařilo prokopat v odtokovém sifonu Archeologického dómu do menší síně, cestu dál jim však zahradil vodní sifon, který se ponořuje pod skalní strop. V roce 1967 se pokoušeli překonat sifon angličtí speleopotápěči Collet a Gilmore - neúspěně. V následujících letech se o překonání odtokového sifonu v Silické Ladnici pokoušeli R. Boroš a P. Hipman. Další pokusy proniknout do Silicko-Gombasecké jeskynní soustavy i speleopotápěčské pokusy proniknout přítokovým sifonem Černého potoka v Gombasecké jeskyni a dostat se dále proti proudu, byly neúspěšné.

21.2.1987 - P.Sochor, V.Jansa; průnik sifonem s lahvemi "na bok" v délce 38 metrů; objevení čtyř vzduchových kapes.

Dne 6.2.1988 uskutečnil Václav Jansa sólový průnik odtokovým sifonem Archeologického dómu - "KUFR", za kterým objevil pokračování suchých chodeb s podzemním tokem Černého potoka v délce 250 metrů a otevřel tak dlouho hledanou cestu do podzemí Silicko - Gombasecké jeskynní soustavy. Zanedlouho po objevném průniku překonal odtokový sifon i druhý speleopotápěč Stanislav Bílek. Tím tedy začala nová éra objevování Silicko - Gombasecké jeskynní soustavy.

... 30 cm nízký strop nad hladinou Černého potoka (průtok asi 20 litů za minutu), jílovité dno a jílovité břehy až ke skalnímu stropu nás zastaví 30 m před vlastním odtokovým sifonem (vzdušná vzdálenost 2-3 km ke Gombasecké jeskyni). Dál již je vhodné postupovat jen v potápěčském obleku, i když se dá tento polosifon obejít bahenní plazivkou. Těsně u vlastního odtokového sifonu je síň (velikosti asi 2m x 3m x 2 m), kde je možné pomoci potápěči sunoucímu se do sifonu, nebo naopak ze sifonu (jen v potápěčském obleku). Vlastní průnik byl naplánován jako sólo-potápění (bahnění). Láhve 2x12 L na boku jsem táhl bahenním korytem podzemního potoka: adheze jílového bahna a praktická nemožnost vyvážit se společně s láhvemi ve 30 cm - 40 cm vysoké směsi vody, jílu a občas vzduchu, zpomalilo postup bahenní trasou na 1 metr/minutu. Byl jsem vyvázán na repšňůře kolem pasu. Krabím pohybem pozadu a obličejem dolů, automatika v puse a druhá automatika v igelitovém sáčku neustále v ruce – pro případ ucpání první, jsem couval sifonovou trasou.

Trasa potoka si zachovala stále stejný směr, bez zákrut. Překonávám 1., 2., 3. a 4. sifon. Sifony jsou krátké a mezi nima se nacházejí vzduchové kapsy. Před 5. sifonem, ve větší vzduchové kapse, měním automatiku a postupuji dále. Signály mezi mnou a návodčím jsou postupně více a více tlumeny jílem a tak již jen s větší námahou popotahuji za jistící lano. Na 1O m – 12 m v 5. sifonu se rozhoduji vrátit, vzhledem k nevhodnosti jištění přes lano na tuto vzdálenost a v bahenním korytě (signály 0). S velkou zásobou vzduchu na bocích mám čas si to rozmyslet a tak raději obracím.

… na potřetí projíždím prvním sifonem, hodně mě zlobí a zdržuje zadrhávání bubnu s lankem. Vyvazuji postupně v kapsách a proplouvám "známou trasu" z minulého roku, tentokráte s vlastním bubnem a lankem. Jsem v poslední velké vzduchové kapse, minulý rok jsem v 5. sifonu skončil asi 10 m daleko. Pokračuji dál do sifonu a vyvazuji asi tak po 5 až 10 metrech přes hliníkové tyčky zapíchlé v bahně, jedu hlavou dopředu. Jsem asi 20 metrů v sifonu, celkově na 50. metru, je to nízké a nevím vlastně jak jsem daleko, protože nulová viditelnost neumožňuje přečíst čísla na značkách. Nejsem si jistý jak to bude s couváním v tak nízkém prostoru. Oříznu lanko a konec vyvazuji na kolík. Couvání je pěkně namáhavé, ale jde to. Hrnu bahno a dřu jak mezek. Konečně jsem ve velké kapse, otáčím se a vracím se již zpět "po hlavě". Ponor s limitem 2,5 hod. končím před uplynutím doby...

. . Ve 12,30 jdu se Standou do vody. Projíždíme známou trasu hlavou napřed a jde to celkem dobře. Standa jede jako druhý. Časový limit 4 hodiny. Ve velké kapse se otáčím a do 5. sifonu couvám po nohách. Standa čeká před sifonem. Buben mám přivázaný z levé strany ke kufru. Jde to pomalu a dojíždím ke konci lanka z minulého dne. Navazuji přes kolík a jedu dál (rukavice si vždy při vyvazování sundavám). 50 centimetrové hliníkové tyčky zatlačuji palcem do bahna, naprosto bez odporu a ještě o 10 cm pod povrch jílu. Chvílemi cítím volnou hladinu pod stropem, ale je to jen sotva 1 cm vzduchu. Sifon je sakramentsky nízký a s hlavou na stranu, pro automatiku si musím dělat místo v jílu, couvám. Metry ubíhají velmi pomalu a často vyvazuji. Těch závěrečných 15 metrů a vlastně celých 35 metrů 5. sifonu vyžaduje velký morál. Konečně se mi dostávají nohy do volného prostoru a nemohu tomu uvěřit, že s nimi kývám, aniž se dotknu stěn, či stropu. Vycouvám ze sifonu, je to dobrý pocit mít aspoň kousek této dlouhé plazivky za sebou.

Popis nově objevených prostor za odtokovým sifonem Archeologického dómu dne 6.2.1988 

Dva velké dómy jsou modelovány tokem Černého potoka jako říční chodba, výška 8 - 12 m. Nejníže položenou částí dómů protéká Černý potok s nepatrným spádem a bez výškových zlomů. Dno potoka je zaříznuté v naplaveném jílu a místy jsou ve vodě menší sintrové plotny. Břeh potoka a přilehlé svahy jsou zajílovány do výšky asi 3 - 4 metrů. (Pozn. - naplavené sedimenty v jeskyni lze petrograficky klasifikovat jako jíly až jemnozrnné písky) Dle charakteru koryta potoka se zdá, že se hladina vody v době záplav zvedá o max. hodnotu 30 - 40 cm nad nynější vodní stav. Dómy jsou propojeny 16 m dlouhým polosifonem s téměř hladkým a vodorovným stropem. Výška stropu nad hladinou se pohybuje od 40 cm do 100 cm. Ve vzdálenějších, výše položených prostorách od vodního toku Černého potoku se vytvořila bohatá krápníková výzdoba. Výjimečně se krápníky o délce asi 30 cm nacházejí i v polosifonech. V prvním dómu nad "Přístavištěm", hned po výstupu ze sifonu, se vytvořila na skalní římse, asi 4 metry vysoko, nádherná seskupení stalagmitů, stalagnátů, sintrových jezírek, 60 - 180 cm dlouhých brček a dalších krasových tvarů. Nízká plazivka spojuje 1. dóm se silně zajílovanými prostorami pravostranného přítoku Černého potoka, jehož vody se však spojují s hlavním tokem někde v prostorách sifonu "Kufr".

Černý potok se mírně stáčí a teče směrem k J do 6. a 7. sifonu, vzniklých řícením stropu a zahrazením toku. V puklinách na stropu je možné místy zahlédnout krásně vyvinuté trsy excentrik. V závěru 1. dómu, ve výšce asi tří metrů, se nachází bohatá krápníková výzdoba, zastoupená především 7 m dlouhou záclonou a více jak 4 m vysokým kuželovým stalagmitem přiléhavého názvu - Africká chýše. Velké sintrové plotny a krápníky jsou často uloženy na mohutných vrstvách jílu. Za 1.polosifonem přechází říční chodba do 2. dómu, kde si Černý potok razí cestu při levém okraji skalní stěny a vytváří zde celou řadu polosifonů a meandrů s množstvím nízkých sintrových hrázek. 2. dóm je velmi členitý s velkými nánosy jílu dosahující do výšky 3 - 4 metrů. Rozsáhlé, členité a zajílované prostory jsou charakteristické pro tuto část podzemního toku Černého potoka. Bohatší krápníková výzdoba se nachází opět ve vzdálenějších a výše položených místech, často na jílovém svahu při skalní stěně. 2. dóm je ukončen polosifonem, který je nutné překonat "na znak", nebo na nádech. Hladina vody dosahuje místy jen 5 až 10 cm pod strop...

Václav Jansa , ZO ČSS 1-10 SPELEOAQUANAUT