LEZENÍ VELKÝCH VERTIKÁL (2)

V severovýchodní části centrální Kalifornie se na ploše 1.000 čtverečních mil, tj. 3.108,plošných kilometrů rozkládá NARODNÍ PARK YOSEMITE /1/. Překrásná vysočina, které vévodí hora Mt. Lyell (3.997 m), je přeťata dvěma výraznými údolími: VELKÝM KAŇONEM řeky Tuolumne a známým údolím YOSEMITE, protékaným řekou Merced.

Vymodelované činností pradávného ledovce, připomíná toto údolí svými mnohosetmetrovými téměř kolmými žulovými stěnami monumentální katedrálu zakončenou jakoby oltářem masivu HALF DOME (2.695 m).Největším z mnoha vodopádů je Bridalveil Fall vysoký 189 m.

V současnosti se Správa Národního parku potýká s negativními důsledky stále rostoucí návštěvnosti; ročně projde rezervací asi 2,6 milionu lidí, z toho 15 procent cizinců. Dochází k devastování přírody zakládáním tábořišť mimo vybudované kempy; někteří jedinci "na černo " skáčí padáky s vrcholů skalních útesů nebo létají údolím na rogalech. Nápor moderní "civilizace" přinesl do Parku i kriminalitu, krádeže, drogy a alkohol. Z rangerů se tak stávají policisté:ročně musí likvidovat 18.000/!/ výtržností a přečinů, z kterých asi 600 končí uvězněním. Snad i proto má rezervace vlastní vězení (Yosemite Jail) pro osmnáct "strávníků”.

Počátek šedesátých let zde americká lezecká elita vedená Royal Robbinsem vytvořila osobitou techniku průstupu velkých stěn, vhodnou i pro malé skupiny lezců (dvojky a trojky). Dokonce jedna z konstrukcí kladkového tahacího systému, používaná i ve speleologii, nese jméno údolí - Yosemite lift.

Sedmdesátá léta přicházejí ve znamení vpádu vklíněncových fanatiků "čistého" lezení. Roku 1973 se podařilo vylézt západní stěnu masivu Sentinel Rock (2.476 metrů) jako prvou "šestku" čistě – bez kladiva a bez skob.

Nehody horolezců a zvláště pak neukázněných turistů si doslova vynutily nástup nové generace záchranářů, vybavené nejmodernější technikou /3/. Bylo třeba dokonale zvládnout bezpečné způsoby rychlého přístupu k lidem uvězněným v obřích svislých stěnách; ať již pomocí "helo-techniky" (záchrana po laně visícím z helikoptéry letící těsně při stěně), nebo mnohosetmetrovým slaněním. Ročně vydává se ze státní pokladny na tyto akce až 150.000 dolarů. Záchranář Mike Durr, který se léta zabývá snášením těl obětí nehod tvrdí, že skóre márnice versus nemocnice je stále poměrně příznivé – 1:33.

Dvě níže popsané expedice, které ve dnech 8.-15.8.1980 a 26.9.- 4.10.1981 vykonali jeskyňáři z Kalifornie, Virginie a Floridy, přinesly mnoho zajímavých poznatků a zkušeností a prakticky využitelných právě při takovýchto záchranných akcích. V obou případech byl zvolen monumentální masiv El Capitan (2.307 m), který svou pře kilometr vysokou, téměř svislou stěnou vévodí pravému břehu řeky Merced v centrální části údolí.Je velmi poučné všimnout si jednotlivých etap obou akcí i způsobu řešení problémů, které se při nich vyskytly!

Značná námaha nutně spojená s transportem těžkého lana na vrchol byla ušetřena tím, že shora byla spuštěna lehká dakronová šňůra,dole na ni lano navázáno a "na dlouho" vytaženo nahoru. V roce 1980 se vcelku osvědčila repšňůra o průměru 3,2 mm; o rok později však tato praskla na odvalovacích kladkách právě tehdy, když hlavní lano bylo jen asi 30 m pod hranou horního převisu. Lano padalo dolů po dlouhých 25 sekund za "svištivého jekotu v graciézních třicetimetrových smyčkách". 0 jeho kvalitě nám svědčí skutečnost, že se nijak nepoškodilo a ani nezapletlo a nezauzlilo ! Vytaženo bylo pak na šnůře o průměru 4,8 mm. Prvá získaná zkušenost: je nezbytné dodržovat pro vytahovací lanko bezpečnostní faktor 5 ; u přetržené padákové šňůry průměru 3,2 mm byly jeho hodnoty jenom poloviční.

výrazné, že je nemyslitelné označit visící lano nahoře a u dna a po vytažení ho jednoduše přeměřit. Zřejmě proto se také údaje publikované oběma týmy značně liší. Roku 1980 naměřili poměrně optimistickou hodnotu 808 - 811 m; blíže skutečnosti bude zřejmě údaj 787 m zjištěný o rok později na cestě objektivně o několik metrů delší – viz. následující kapitola.

0 rok později byly provedeny ve vystrojení podstatné změny. Prvým rozdílem bylo použití tzv. odvalovacích kladek (edge rollers - "převisové válečky", obr.1) místo jedné kladky na výše zmíněné konstrukci. Jde o široké nylonové kladky pokryté tvrdou gumou, které se otáčí v jednoduché konstrukci tvaru "U" ze svařovaného duralu. Hmotnost jedné továrně vyráběné sestavy činí okolo 1,13 kg. Na skalní hrany je lze přinýtovat; k dokonalejšímu překrytí převisů se mohou spojovat do série pomocí karabin či mejonů. Záchranářské týmy v Yosemite a Rocky Mountais používají sestavy 3 - 4 těchto válečků, přišroubovaných asi v půlmetrových vzdálenostech na obdélníkovém kusu pevného plastiku. Po upevnění se tato pomůcka jednoduše přehodí přes hranu horního převisu, čímž máme zajištěnu rychlou a účinnou ochranu spouštěcího či vytahovacího lana.

Druhou odlišností byl výběr místa startu: využili výrazný, více než dvoumetrový převis nazývaný Skála parašutistů, což umožnilo lézti zcela bez dotyku se stěnou a získat na víc několik vertikálních metrů. Nosné lano bylo ukotveno na dvou stromech nikoli tradičním uzlem (tzn.pevným okem), ale pouhým ovázáním - jako např. v trhacích strojích ; viz obr. 2. Tento tzv. " uzel bez napětí " (tensionless knot nebo midshipman´s knot) při své jednoduchosti principiálně nejméně snižuje nosnost lana /7/ ! Lano pak vedlo přes několik válečků a osm textilních podložek z denimu dolů. K jeho nadlehčování při nasazování slaňovátek a přechodu vrcholové hrany se používal obrácený Jumar zavěšený na pomocném laně 4-5 m pod převisem. Byl povytahován běžným kladkostrojem typu 4. 1.

 Aby bylo zajištěno dostatečné odvádění tepla vznikajícího třením při dlouhém sestupu, musí mít taková pomůcka velký povrch, tzn. že bude i veliká a těžká. Brzdící efekt vysokého počtu válečků (6-8!) je nutno poněkud snížit tím, že mezi horní tři vkládáme distanční měděné trubičky navlečené na rámu brzdy, tzv. "spejsry" Takto upravený "obří xylofon" (gigant rack) se při použití poměrně málo zahřívá a současně dovoluje slaňovat optimální rychlostí jak na začátku tak i u dna vertikály.

Poslechněme si, jak popisuje své zážitky z roku 1980 Brad Johnson. "Okolo poledne se objevil nárazový vítr, který slaňujícími houpal sem a tam v rozkmitu 45 - 60m. Během sestupu bylo lano nade mnou silou větru prohýbáno do oblouku, takže jsem byl periodicky vynášen vzhůru o 6 - 8 m přes to, že jsem sjížděl dosti rychle. Málokdy se vám přihodí, že “slaňujete nahoru”. Když jsem chtěl během sestupu fotografovat, nebylo možné se zastavit okamžitě, aby rozpálené slaňovátko nezůstalo dlouho ve styku se stále týmž kouskem lana. Bylo třeba podstatně snížit rychlost a pomalu sestupovat tak dlouho, než šlo chladnoucí "rack" udržet v ruce (asi 5 minut !). "

I když při obou expedicích bylo k dispozici lano v jednom dlouhém nepřerušovaném kuse, zvláštní událost přinutila roku 1981 jeskyňáře přece jen přestupovat přes uzel ve výšce okolo 250 m nade dnem. Po prasknutí slabého vytahovacího lanka (viz kap. 1 ) bylo spadlé nosné lano navinuto na cívku, pokryto silnou lepenkou a ponecháno přes noc pod útesem. Naneštěstí při pádu skal vyvolaném zemětřesením (!) byla zasažena a roztříštěna část cívky a lano poškozeno na dvou místech vzdálených od sebe 15 cm. Protože technické manipulace s "obřími xylofony" jsou nesnadné a nepohodlné, navrhla Kathy Williamsová (jediná lezoucí žena a organizátorka expedice !!) překlenout poškozený úsek uvázáním třmenu (obr. 3), čímž se přestup přes uzel velmi usnadnil.

V roce 1980 vystoupilo celkem sedm jeskyňářů. Lezení vzhůru trvalo od dvou hodin deseti minut do osmi hodin deseti minut; lezlo se většinou večer nebo v noci. 0 rok později se výstup prováděl v tandemu (celkem čtyři lidé; čas 3 1/2 - 6 hodin); rychlost určoval slabší ze dvojice. V dostupné literatuře /5,6/ nejsou pohříchu uvedeny technické podrobnosti o použité výzbroji - vynahradíme si to však při popisu expedice MT. THOR, kde budou výstupové systémy podrobně analyzovány.

Při hodnocení výsledků obou expedicí si sami přímí účastníci nejvíce cení - kromě fantastických zážitků a ověření vlastních fyzických i psychických možností - výrazného přínosu k řešení problému dlouhého sestupu po zatíženém laně. Tuto všestranně náročnou operaci, jejíž zvládnutí může mít zásadní význam při některých záchranných akcích, je ovšem třeba nacvičovat ! Oni sami trénovali na čtvrtkilometrové stěně sousedního útesu Rostrum s jednou osobou zavěšenou na dolním konci nosného lana.

Je celkem běžným (i lidsky pochopitelným)jevem, že zástupci jednotlivých lezeckých pojetí se ve svých publikacích buď vůbec nezmiňují o součástech výzbroje jinde maximálně oblíbených, nebo konstatují pouze jejich nedostatky. Tak např. "západoevropská škola", která nedá dopustit na výstupové systémy typu "Frog", na Schunt a slaňovátka firmy PETZL, rozhodně nevychvaluje americké Gibbsy a "racky" - o australských vynálezech "whaletail" a Spelean-Shunt ani nemluvé. Jeskyňáři za " Velkou louží" zase mj. vyjadřují veřejně svoji nedůvěru v kvalitu starého modelu Jumarů /3/ a pochybují vůbec o vhodnosti použití francouzského Shuntu na jednoduchém laně ("jakýkoli dynamický náraz může porušit vačku" - viz /9/). Dosti stručně - pět půlřádků na str. 53 vpravo dole /10/ - a "pouze z důvodů dokumentačních" (sic !) se zmiňují pánové Marbach G. a Rocourt J. -L. ve své krásné SRT – učebnici o výstupovém systému typu "ropewalker", tolik oblíbeném ve střední Evropě i v Americe (dva nožní Gibbsy plus hrudní kladečkový box). Podobných rozporů lze v literatuře nalézti daleko více.

Pro částečné uklidnění těch našich lezců, kteří používají autoblokant Shunt fy PETZL i na jednoduchém laně, můžeme citovat názory a výsledky vlastních testů výše zmíněných francouzských autorů (viz /10/, str. 53). Uvědomme si však, že se pojednává o novějším typu tohoto blokantu, vyráběném teprve v posledních letech, a že i tak jsou výsledky testů (možná ?) hodnoceny poněkud optimisticky. Citujeme doslova: "Někteří speleologové, bojící se, že se rozbije, váhají při jeho použití na jednom laně. Ale není to vskutku žádné riziko." - konec citátu. Testy prokázaly následující skutečnosti:

5) Nárazová pevnost: pádový faktor 1, hmotnost zátěže 80 kg, lano průměru 10 mm - klouže.

Ve snaze získat bezpečnou, snadno zhotovitelnou a levnou pomůcku pro sebejištění při slaňování na jednoduchém laně zkonstruovali roku 1977 Australané autoblokant nazvaný SPELEAN-SHUNT /11/. Sestavení i funkce jsou dostatečně jasné z OBR. 4. Ke zhotovení potřebujeme celoplášťový Gibbs (zde americký originál), dostatečně velikou karabinu tvaru "D", kvalitní popruh k připojení pomůcky k úvazu a smyčku z repšňůry ( na OBR. 4 nezakreslena), z které připevněním na vzdálenější konec karabiny zhotovíme jakousi rukojeť pro snadnější odblokování. Podobný blokant byl již také zhotoven za použití otevřeného "bogibbsu" /12/.

Postup instalace na nosné lano je zřejmý: okem vačky ("palce") blokantu provlečeme spojovací popruh a karabinu; do karabiny pak zapneme i lano nad slaňovátkem a nakonec dovnitř karabiny na lano zasuneme plášť Gibbsu a vše zajistíme čepem. 0 vyčnívající čep se musí opírat karabina svojí delší rovnou částí, nikoli kratší přerušenou západkou. Smyčku z pomocného lanka můžeme na protější konec karabiny připevnit např. Prusíkovým uzlem.

Samojištění při sestupu se provádí podobně jako blokantem Shunt, tzn. levou rukou (jsme-li praváci) posouváme pomůcku dolů po laně a zabraňujeme nežádoucímu zablokování. Chceme-li se zastavit, postačí se poněkud zaklonit a levou rukou nebránit vačce Gibbsu v "zaseknutí". Odblokování se provede mírným trhem za rukojeť. Je samozřejmé, že - stejně jako u každé nové technické pomůcky - je třeba si veškeré manipulace se Spelean Shuntem předem v klidu nacvičit a optimálně upravit délku připojovacího popruhu i lankové rukojeti.

POUŽITÁ LITERATURA: