LEZENÍ VELKÝCH VERTIKÁL (3)

Jednolanová technika ( SRT- Single rope technique ), zrozená původně v horách, se v posledním desetiletí úspěšně prosazuje při slézání propastí na celém světě. Je to náročná činnost - sport i umění zároveň. Jelikož na povrchu naši po věky erodované planety lze jen zcela výjimečně nalézt dostatečně vysoké a absolutně svislé skalní stěny, je příležitost k provádění skutečně "velké SRT" velmi vzácná.

V roce 1980 se doslechl americký jeskyňář Steve Holmes z Atlanty (stát Georgia), že kdesi nad severním polárním kruhem na Baffinově ostrově nedaleko Grónska je hora se svislou žulovou stěnou vysokou prý dvanáct set metrů. Nemohl této pověsti uvěřit, a proto se příštího roku vydal na "Vysoký sever" do kanadského Národního parku Auyittuq. Pěšky překročil pusté vysočiny pokryté tundrou a stanul na úpatí hory Thor. To, co spatřil nemá obdoby: západní strana hory byla činností pradávného ledovce seříznuta ve více než kilometr vysokou, zcela svislou stěnu, která připomínala "letištní plochu natočenou o 90 stupňů" /1/. A tehdy již bylo o uspořádání expedice rozhodnuto.

Během půldruhého roku příprav se stabilizoval tým osmnácti zkušených jeskyňářů, většinou členů NSS - National Speleological Society. Bylo nezbytně nutné nejen opatřit si kvalitní výzbroj a výstroj (viz. dále), ale i tvrdě trénovat. Jim Youmans, organizátor expedice Black Canyon, Colorado 1979 (vertikála 482 m), trénoval s Cathy Perrodinovou v Atlantě na budově vysoké 122 m: během víkendu ji slezli třináctkrát ! Steve Holmes testoval nově vyvinuté obří "xylofony" na jednom z mrakodrapů v Renaissance Center v Detroitu a Jimmy Fuller si zakotvil do stropu své ložnice hák a na zavěšeném laně strávil jedno odpoledne v sedacím úvazu.

Expedice nepřímo započala již v březnu roku 1982, kdy byly do rezervace lodí zaslány palivo, nosné lano a vytahovací šňůry. Další transport průsmykem Pangnirtung Pass byl ještě možný saněmi po zamrzlé řece Weasel. Když počátkem července dorazili na místo účastníci expedice, převezli zbytek materiálu nákladní kánoí 32 km proti proudu řeky a posledních 27 km k úpatí obří stěny vše přenesli pěšky. Na každého připadalo 60 - 68 kg expedičního materiálu, takže museli jít dvakrát až třikrát. Putovali prastarou tundrou pokrytou koberci různobarevných květin, jejichž vegetační cyklus nyní v červenci právě vrcholil. Občas překonávali chladné bystřiny tekoucí z tajících ledovců.

Po šesti dnech pohody s jasně modrou oblohou se počasí zvrhlo na známý stereotyp "Velkého Bílého severu": dešťové srážky mezi třemi a třinácti milimetry za 24 hodin, mlhy a vítr, slunečno jen výjimečně. Třináctého července se ze základního tábora vydalo jedenáctičlenné družstvo východní ukloněnou stranou hory na vrchol. Cesta v mlze byla sice zpestřena několika lezeckými úseky klasifikace III- IV, ale vcelku to bylo nekonečné skákání s jednoho labilního skalního bloku na druhý. Mezi nakupenými balvany na vrcholu si pak urovnali místo pro stan.

Pohled dolů - pokud bylo jen trochu jasno - byl okouzlující: řeka Weasel se řítila v divokých peřejích na úpatí obří stěny hory Mt. Thor a jako úzká stužka se pak klikatila pod horou Siff. Zasněžené masivy se jmény postav starých norských legend čněly všude okolo z mraků a mlhy. V pozadí bylo vidět Fork Beard Glacier s dalšími vrcholy na obzoru. Podle vyprávění domorodých Indiánů kmene Inuit je "tam někde v dáli" hora se svislou stěnou ještě vyšší než tato /2/ !!

Koordinátor expedice Steve Holmes zvolil již dříve popsané /5/statické lano fy PMI /6/ o průměru 11,1 mm s jedním snopcem nylonových vláken vetkaným do opletu navíc; statická nosnost 3.175 kp ! Pokládá je za to nejlepší, co lze na současném trhu získat - ať již kvůli vysoké pevnosti, odolnosti proti oděru /7/, či pro nízkou elasticitu. Firma Pigeon Mountain Industries ochotně vyrobila na zakázku jeden kus tohoto lana dlouhý 1.610 m o hmotnosti 155 kg; oplet ani "duše" nebyly nikde nastavovány ! Pro tandem dvojice lezců dosáhla hodnota bezpečnostního faktoru /8/ únosné hranice 11,7.

Pro vytažení tohoto těžkého lana - jen část visící pak ve vertikále měla hmotnost 95kg ! – zvolili následující postup /9/: Na vrchol byla vynesena repšňůra o průměru 3/16 palce, tj. 4,8 mm (konstrukce typu "diamond braid", délka 1.524 metrů, nosnost 367 kp ). Jeden konec spustili dolů pomocí čtrnáctikilového plátěného pytle naplněného sněhem a na něj na dně navázali silnější opletené lanko o průměru 1/4 palce, tj. 6,4 mm – délka 610 m, nosnost 910 kp. To bylo pak "dobráno": seshora tahali tři lidé přes jednoduchou směrovací kladku o průměru 10,2 cm. Délka jednoho "výtahu" byla okolo osmnácti metrů, proti zpětnému pohybu lanko zajišťoval nasazený blokant.

Členové dolního týmu byli unaveni transportem těžkého hlavního lana, neboť od základního tábora ke spádnici vertikály museli ještě překonat šestnáct set metrů příkrého kamenitého svahu s převýšením skoro 400 m. Nechali proto silnější vytahovací lanko viset ve vertikále "přes noc" (měli ovšem čtyřiadvacetihodinový arktický den). Ačkoli na vrcholu bylo jen zřídkakdy skutečně větrno, začalo se lanko při pohybech vyvolaných větrem odírat o šestimetrový skalní výčnělek v hloubce asi 115 m pod vrcholem. Vzbudili proto Jima Youmanse, šéfa vystrojování, který musel ve tři hodiny "ráno" při teplotě –1° C slanit dolů a nanýtovat na hranu výčnělku speciální chránič, vyvinutý Steve Holmesem (obr. 1): dvě karabiny v nanýtovaných planžetách zabraňují lanu sklouznout s ploché podložky.

Druhého dne pak šest lidí během dvou hodin celkem bez potíží vytáhlo hlavní lano. Uspořádání horního kotvícího bodu schematicky znázorňuje obrázek 2: vlastní uchycení se provedlo dvojnásobným obtočením lana okolo nanýtovaného "kovového stromu" (krátký trn o průměru 15,2 cm). Tímto tzv. "uzlem bez napětí" – tensionless knot /4/ - se vyhnuli snížení nosnosti lana, ke kterému by jinak nutně došlo při kotvení pomocí uzlů ! Lano pak bylo odstraněno s odvalovacích kladek a na hranách skály pečlivě (!) vypodloženo.

Kromě dvou lezců (viz dále) všichni účastníci expedice používali speciálně pro tuto akci vyvinuté obří "xylofony" nazvané Thor Rack. Materiálem rámu byla nerezová ocel (dle normy U.S.A číslo 304) o průměru 11,1 mm; celková délka 66 cm (!), kratší rameno dlouhé 51 cm, nese osm brzdicích elementů. Jelikož mnohé speleoautority jeskyňáře varovaly, že ve standardních "xylofonech" běžně používané duralové válečky – díky své nízké schopnosti odvodu tepla - přepálí při extrémně dlouhém sestupu lano, rozhodli se použít ocelové trubky o vnějším průměru 3/4 palce, tj. 19,1 mm. Délka i počet "spejsrů" (spacers), distančních měděných trubiček světlosti 16 mm, byly voleny individuálně dle osobní záliby lezců pokud jde o počet používaných brzdicích trubek a snadnost regulace rychlosti slanění "brzdicí" rukou. Tak např. Dan Twilley, první člověk, který slanil jednokilometrový "prásk", při svých 68 kilogramech živé váhy měl mezi horními třemi trubkami dva "spejsry": vrchní dlouhý 45mm, spodní 38mm. Mohl tak sjezd začít na pěti a skončit na osmi brzdicích elementech. Thor Rack, "Cadillac mezi slaňovátky", měl hmotnost 1.360 g ! Kathy Williamsová, jedna ze dvou lezoucích členek expedice, použila svůj osvědčený "expediční rack" fy PMI ; ve svém článku v časopise Nylon Highway /11/ uvádí následující charakteristiku: rám z ocelové kulatiny (dle US normy č. 303) o průměru 9,5mm; celková délka 45,7 cm, hmotnost 454 g; na dlouhém rameni nasazeno sedm standardních válečků. Kanaďan Kirk, MacGregor s úspěchem provedl terénní test své modifikace zvláštního typu slaňovátka zvaného Squeeze Brake /11/. Použitý prototyp sestává ze dvou obdélníkových duralových destiček (152x76x6,4mm), které jsou k sobě přitlačovány šroubem a velkou pružinou a z jakéhosi velkého "louskáčku na ořechy" (délka rukojetí 25,4 cm), mezi jehož čelistmi nahoře lano ze slaňovátka vychází. Při průchodu lana mezi přítlačnými destičkami dochází k brždění "nahrubo"; "louskáček" slouží k dolaďování rychlosti slanění. Velikost brzdicí síly není u této pomůcky v podstatě vůbec ovlivňována hmotností lana pod lezcem (viz kapitola 4). Hmotnost slaňovátka je okolo tří liber, tj. asi 1.360 g.

BOLTS + HANGERS - expanzivní nýt ( s planžetou ), EDGE ROLLER - odvalovací kladka, " převisové válečky ", DIRECTIONAL PULLEY – směrovací kladka, RACHET CAM BABY CMI - pojistný blokant, BUNGIE CORD – repšňura (padáková šňůra), "TREE" - "strom" - nanýtovaný kovový trn, TUBE OF PADDING - lanová podložka typu jerry , PAD - lanová podložka, ochrana, EXCESS ROPE - přebytek lana (nadbytečné lano ), 8:1 HAULING SYSTÉM - lanový kladkostroj typu 8:1, ROPE PAD - lanová podložka, ochrana, EDGE ROLLERS - odvalovací kladky, převisové válečky, ROPE COIL - stočené přebytečné lano, ROPE END - konec lana, BOULDER - balvan, skalní blok, HAULING ROPE - vytahovací lanko, CHANGEOVER ROPE - pomocné manipulační lano, FIGURE 8 KNOT - osmičkový uzel, BABY CMI – “kraťas" fy CMI, MAIN CLIMBING ROPE - hlavní nosné lano, FIGURE EIGHT KNOT – uzel "osmička".

Slanění trvala v průměru 30 minut ( průměrná rychlost 32,8 m. min -1, tj. 1,97 km.hod -1); nejrychlejší byli Steve Holmes a Bear Thurman: 6 minut od horního skalního výstupku s nanýtovanou podložkou - jejich průměrná rychlost byla 145 m.min-1, tj. 8,7 km.hod-1! Kirk slanil celou vertikálu za 18 minut a 49 sekund při nastavení své Squeeze Brake na "pomalý var".

Sestoupilo celkem 16 osob. Kathy a Kirk si také vyzkoušeli ojedinělé tandémové slanění - nechme ji vyprávět /9/: " ", on na Squeeze Brake a já kus pod ním na expedičním "racku" se sebejištěním Spelean-Shuntem. Kirk bez problémů nasadil své slaňovátko až pod vrcholovou hranou na lano již mnou zatížené. Když jsem pak po dosažení dna lano odlehčila, nezjistil žádnou změnu v rychlosti svého sjezdu - brzdící síla Squeeze Brake není tedy v podstatě vůbec ovlivňována hmotností lana pod lezcem !" /Konec citátu/.

Pokud jde o počet používaných brzdících elementů v "xylofonech", většina jeskyňářů přestoupila přes vrcholovou hranu po odlehčeném laně na sedmi trubkách: lano při tom bylo nadlehčováno (viz obr.2) blokantem CMI Shorti (malý trojúhelníkový "kraťas" fy Colorado Mountain Industries Corp., W.Va., U.S.A.). Potom lezec "vyhodil" dvě trubky, odstranil z hlavního lana nadlehčovací blokant a začal slaňovat; sestup se dokončil obvykle na sedmi elementech. Steve Holmes přešel ze čtyř na sedm, zatím co Bear Thurman začal na třech (!) a skončil se čtyřmi trubkami. Kathy na svém komerčním "racku" začala slaňovat na pěti a dojela na šesti válečcích.

Každý ze členů vrcholového týmu slaňoval s tlumokem většinou zavěšeným na sedacím úvazu; váha rance se tak přenášela přímo na slaňovátko. Při sjezdu měli nohy buď položeny chodidly na vršku zavěšeného batohu, nebo zasunuty do tzv. "Hutchins foot stirrups" (viz. /12/, obr. 3; dvojitý nožní třmen z jednoho kusu širšího popruhu: středním okem je zapnut do karabiny slaňovátka nebo do centrálního "mejonu", do obou smyček na koncích jsou zasunuty nohy). V obou případech se tak dosáhlo optimálního pokrčení dolních končetin a tím i udržování normálního krevního oběhu. Rodger Ling jako jediný použil dřevěnou sedačku.

Zde ze skály více než metr vyčnívaly obrovské žulové plotny, vytvářející tak svislé "minové pole" volně nakupených nestabilních skalních bloků, které jsme museli míjet velmi (!) opatrně. Posledních 600 stop (183 m) bylo opět grandiózní volnou vertikálou; skály jsme se dotkli až na poli nařícených rozbitých balvanů pouze 8 m ode dna celé naší cesty.

Na vrchol hory vystoupilo po laně třináct osob, většinou tandemově - ve dvojicích. V místech dotyku lana se skalní stěnou lezli těsně nad sebou, aby horní lezec neohrožoval spodního uvolněnými kameny. I při použití značně neprůtažného lana musel prvý z dvojky "našlapat" na dně téměř deset metrů délky lana, než se odlepil od země.

Doba výstupu se pohybovala od dvou do sedmi hodin; v "průměrném" čase pěti hodin lezla i obě zúčastněná děvčata. Nejrychleji vystoupil Kirck MacGregor za jednu hodinu 58 minut a 57 sekund ( ! ! ), tzn. sto metrů v průměru za 12 minut a 6 sekund ... Používal systém DFB (viz níže) s doma vyrobeným hrudním boxem.

3) SFB (single floating Gibbs chest box system). Spodní Gibbs napevno u boty, vytahovaný horní blokant u kolena druhé nohy; hrudní kladečkový box pro nosné lano.

4) DFB (double floating gibbs chest box system). Oba Gibbsy "vznášeny" jeden nad kotníkem, druhý výše nad kolenem druhé nohy; hrudní kladečkový box pro nosné lano.

Ačkoli se všechny použité výstupové systémy v principu osvědčily, přece jen se mezi nimi projevily určité rozdíly: systém SFS byl nejpomalejší, DFB nejrychlejší a Mitchellův nejpohodlnější. Eventuální stížnosti lezců na potíže při výstupu se týkaly především nepohodlné fixace spodního Gibbsu u boty a nesprávné polohy ramenního blokantu (SFS).

Rychle se zhoršující počasí odstrojování značně znepříjemnilo. Z pomocného vytahovacího lanka byl ušetřen kus dlouhý jenom tři sta metrů, zbytek se "zamotal a zauzloval na útesech" /9/- Bear Thurman v mlze vylezl zadní stranou hory na vrchol, navázal oněch tisíc stop repšňůry na horní konec nosného lana, spustil je dolů a zbylých 670 metrů nechal volně spadnout. Lano, které se pádem nijak viditelně nepoškodilo, bylo nařezáno na několik kratších kusu a odtransportováno do Států.

 A co říci na závěr ? Dan Twilley, který prvý slanil tisícimetrovou vertikálou s nikoli nereálným rizikem, že i speciální obří "rack" mu může přepálit nosné lano si trochu nostalgicky zavzpomínal /2/: "Během pětitýdenní expedice podrobila Hora každého z nás tvrdé zkoušce. Někteří ve svých metaforách popisovali její krasu jako “tvrdou,, drsnou, nepřátelskou až šerednou. Mám-li však shrnout mínění většiny, musím vzpomenout na jednu příhodu: Když jsem se připravoval na výstup, jeden kamarád poznamenal, že vypadám jako dobyvatel hory Thor. Při zaslechnutí jeho slov jsem pomyslel na nezměrný tok času, ve kterém se tento gigant vytvářel, zatímco já bych ho měl dobýt “během necelého půldne”.