Po slaňování na "louskáčku" se budeme v tomto dílu zabývat třemi akcemi amerických jeskyňářů: prvé dvě jsou již téměř historické, třetí je pouze dva roky stará. Nejde o vyloženě obří podniky, ale bude jistě zajímavé i poučné vzpomenout na prvé "pionýry velkých vertikál"; na jejich potíže, nezdary a začátečnické chyby. Neměli tehdy pořádné vysílačky a výzbroj, ani kvalitní světla a teplé oblečení; nedostatečně ovládali lezeckou techniku (překonávání uzlů apod.). Bez jejich prvotních, někdy i naivních lezeckých pokusů se všemi omyly i úspěchy bychom však dnes nemohli prostupovat i daleko většími "prásky". Klobouk dolů před Billem, Charliem, Sarou a mnoha dalšími, jim podobnými...

WATCH TOWER 1966 (1)

Prvý sestupoval Bill Cuddington z Alabamy; použil jednoho z prvých prototypů "racku" ("xylofonu") Johna Coleho s duralovými válečky (2). Slaňoval velmi dlouho, neboť musel pod sebou rozmotávat dlouhé nosné lano uvázlé na skalních lavicích. V případě nutnosti používal k samojištění Jumar. Teprve po hodině dosáhl konce lana a zjistil, že je krátké ! Přistál na ostré hraně ukloněného srázu asi 30 m nad vlastním dnem; po opuštění lana se mu ale podařilo v pořádku slézt dolů. Druhý slanil Richard za použití velké slaňovací "špulky" (obr. 2).

Poslední byl Barry z Montany - také na "špulce". Jelikož byl těžší než Sára, mohl slaňovat rychleji a také vítr s ním podstatně méně pohazoval. Když byli všichni v pořádku dole, zjistili pojednou, že den již značně pokročil a do soumraku zbývají sotva 2 - 3 hodiny. Billy se rozhodl, že vyleze, odváže nosné lano a snese kratší pomocné dolů k autům. Vystupoval pomocí "prusíků": 1 3/4 hodiny (1_0_5 mi_nut !) byl na vrcholu a odvázal a hodil dolů Sampsona. Lano se naštěstí nikde nezachytilo a spadlo na ukloněný balvanitý sráz. Zatím nahoře Bill balil a pak snášel dolů kratší z lan, Sára, Ron, Barry a Richard smotávali hlavní lano. Trvalo jim to dost dlouho, neboť bylo zamotáno a zauzlováno kolem obřích skalních bloků na dně vertikály. Většinu výzbroje pak uložili pod útesem na bezpečné místo a v posledních paprscích slunečního svitu "makali" s lany dolů údolím do kempu. Příštího rána se pak vrátili pro zbylé věci. Co říci na závěr ? Lezení velké vertikály na Watch Tower proběhlo hladce a bez problémů. Jelikož tehdy ještě nebyly k dispozici vysílačky, jediné ujištění, že slaňující již opustil lano, bylo jeho částečné povytažení. Lezení probíhalo většinou v dotyku se stěnou - pokud ovšem vítr lezce od skály odvál,  

Poznámka: SEQUOIA National Park, Kalifornie, U.S.A. Rozloha 1631 km ; založen 25.9.1890. Veliký hřbitov gigantických sekvojí (Mineral King Valley) , s horou Mount Whitney, která je nejvyšším vrcholem vlastního území Států (mimo Aljašky).

LEANING TOWER 1966 (3)

Lana byla tedy auty vyvezena k vrcholu věže silnicí Glacier Point road, pospojována a ukotvena: dle sestupového plánu měl být prvým lezcem Charlie, druhým Pete. V záčátku slanění používali zajímavou technickou pomůcku, která se v určitých situacích může hodit i dnešním "moderním" jeskyňářům: níže popsané použité slaňovátko bylo zřejmě citlivější na hmotnost nosného lana pod lezcem než současné "racky" - bylo proto výhodné si lano zpočátku nadlehčovat pomocí stoupací smyčky ("pedálu") s Jumarem; viz obr. 5.

Charlieho sestup byl provázen nehodou s téměř tragickým koncem ! Používal dvojitou karabinovou slaňovací brzdu, neboť "xylofony" nebyly v té době zdaleka ještě všeobecně rozšířeny - viz obr. 7; na obrázku 8 je tatáž s

brzdícími válečky a obrázek 9 ukazuje složitější systém slaňovacích karabin s oblibou dříve používaný záchranáři v Yosemite na mnohasetmetrová slanění k obětem nehod uvězněným v obřích skalních stěnách (4). Charlie při manipulacích spojených s překonáváním prvého uzlu si špatně nasadil karabinové slaňovátko na spodní lano – respektive zatížil ho svojí vahou v nevhodném "zkráceném" uspořádání (obr. 6 !) čímž z původních šesti frikčních bodů dva vyřadil.. Celou délku druhého lana - jednalo se 6l metrů nového GOLDLINE se značně hladkým povrchem opletu ! - sjel pak v e l m i rychle. S rukavicemi notně spálenými prudce narazil na druhý uzel, zvrátil se nazad a zhmoždil sedacím úvazem hýždě. Zbytek sestupu již proběhl normálně, nahoru ale lézt chut neměl...

DANTEHO SESTUP 1985 (5)

Obr. 7 - Dvojitá karabinová slaňovací brzda

I když během posledních dvou desetiletí intenzivních výzkumů a vývoje v v oblasti SRT byly v podstatě dořešeny problémy spojené s pevností lan, umělých kotvicích bodů a součástí osobní výzbroje jeskyňáře, a v civilizovaných

Co se tedy na "Dantovi" tenkrát přihodilo ? Vyprávění Barborky (5) náležitě zkrátíme: tréninková akce 24.2. 85, čtyři jeskyňáři, vstupní devadesátka; 12-15 metrů odshora nepříjemný ostrý převis - zde chránič typu "pad" (plochá podložka) připevněn "prusíkem" na nosném laně PMI. Po dvou slaněních a jednom výstupu bylo lano na převisu nepoškozené a dobře umístěné v chrániči; kontrola polohy chrániče provedena z druhého lana. Když další lezec dospěl při svém výstupu k hraně převisu, lano bylo stále v chrániči, ale jeho oplet tak poškozen, že po vytažení lana na povrch zcela praskl !!

Účastníci exkurze si jev vysvětlují takto: "Druhý lezec se při výstupu na laně přirozeně mírně pohupoval, čímž lano v bodě dotyku se skálou vykonávalo podélné oscilace. Naprusíkovaná podložka se tak postupně vysunovala nahoru, až kritické styčné místo zůstane obnaženo. Skutečnost, že jsme nalezli lano opět podložené chráničem si vysvětlujeme tím, že při příčných pohybech - konkrétně jde o příčnou složku vln tvaru "S" kolmou na hranu skály ! - občas odskakovalo od inkriminované hrany a chránič tak měl možnost se vlastní vahou sesunout do původní polohy". (Konec zkráceného citátu.)

Obr. 10 - Schématický situační

ale donedávna postižená určitou informační izolací o progresi západoevropské SRT, začíná pomalu "objevovat Ameriku" zjištováním, že lze nýtovat i v průběhu vertikálních stupňů, že je možné lézt i po devítimilimetrových lanech (7) a pod. Každopádně by ale podobné "příhody" starším "dvoulanovým" lezcům tak důvěrně známé - měly být důrazným varováním a poučením ! Nestačí se spokojit s tím, že lano v místě porušení přeřízneme, oba konce otavíme a ve skříni pak přibudou další dva kusy nekomerčních délek...

Autor seriálu strávil dlouhé minuty zavěšen na pečlivým nýtováním chráněném výrobku firmy JUTA, n.p. a zíral na chování výše zmíněného jedenáctimilimetrového PMI ledabyle pohozeného přes obávanou hranu převisu "Půliče" a odspodu zatíženého neurvale dusajícím cizákem. Ještě delší čas pak po akci věnoval marnému hledání sebemenšího poškození lana - toho cizího.. (Poznámka pro neinformované: Převis "Půlič" je ostrá skalní hrana ve stěně lomu Shniloušák v Českém krasu, která přetíná šedesátimetrové slanění do Gotické štoly - vstupu do Únorové propasti. Při necitlivém přehození nechráněné šedesátky přes tento převis získáme po nevysokém počtu sestupů či výstupů dvě československé třicítky - proto "Půlič".)

2) Umělohmotné lano se při pohybech na ostré hraně poškozuje v podstatě dvěma způsoby ! Při podélných oscilacích vyvolaných pohybem lezců dochází k odírání (abrazi) na větším délkovém úseku lana - záleží na jeho průtažnosti. Tento jev je obecně znám, ale zatížené lano se může posunout po hraně i příčně ! Dojde k tomu např. tehdy, když se při sestupu stěnou šachty tvaru přesýpacích hodin v její horní části odchýlíme od vertikály; po překročení vydutí stěny (převisu) a slanění do volného prostoru se vlastní vahou přesuneme do spádnice, zatížené lano se prudce posune po hraně skály - a neštěstí je hotovo ! Ze stejného důvodu není nikterak moudré před výstupem neodůvodněně měnit stranově místo nástupu do lana !

Proč zde stále zdůrazňujeme: "zatížené" lano ? Je to proto, že odolnost proti příčnému přeříznutí - tzv."cut resistance" - je právě u zatíženého lana hrozivě nízká ! Na "NSS Convention ´84" tento jev varovně demonstrovali následujícím. způsobem (9): Dva jeskyňáři mezi sebou "vší silou" napnuli kus lana - jistě to nebyla žádná "šunka"... Třetí pak nožem "jemně přejel" přes takto napnuté lano. Výsledek se dostavil okamžitě: "nůž projel lanem jako máslem" a dva chlapi se váleli na zádech po podlaze !

Situaci zhruba nastiňuje obrázek 10: přístup do prvého již dříve známého dómu byl buď prostornou chodbou vedoucí po 183 metrech na dno, nebo devadesátimetrovým drastickým plazením do stropu této prostory. V protější stěně bylo vidět veliké okno. Postup jeho dosažení ukazuje chronologicky série osmi pérovek na obr. 11. A. Sobota 15.11.1980 - v ústí horní plazivky zřízeno bezpečné kotvení (skalní blok + nýt), sestup družstva prvou šachtou, nýt u base protější stěny. Slaňující se zastavuje v úrovni zapříčeného balvanu "velikosti necek" ve výši cca 31 metrů. B. Nosné lano přes dolejší nýt silně vypnuto, čímž se zavěšený lezec částečně přibližuje k balvanu a zasekává za něj vrhací kotvu.

C. Lezec se vlastní silou přitahuje k balvanu a zatlouká nýt nad něj, neboť "Necky" se kývají ! D. Další nýt směrem k oknu v protější stěně, po něm slanění na dno. Akce pro tento den končí - je 11 hodin v noci.

E. Neděle 16. listopadu – ukloněným tyrolákem snadno zpět na "Necky"; kamarád jistícím lanem reguluje rychlost skluzu. F. Lezec odspodu jištěn dalším lanem osazuje 5 nýtů a dostává se konečně do okna. Zírá do další démonické hlubiny, do propasti Hans. "Stěna" je pouhým tenkým předělem mezi dvěma šachtami - je nazvána "Berlínská zeď(!), její vrcholová hrana pojmenována "Sedlo".