JAROSLAV PETRBOK 1881 - 1981

PŘÍLOHA STALAGMITU 1981 (článek první)

U příležitosti 70. narozenin J. Petrboka přinesl Československý kras IV/9 - 1951 na prvé stránce článek podepsaný zkratkou "JSK" (J.Skutil), který přibližuje čtenářům Petrbokovo mládí, zahraniční cesty i prosazování názvu "Český kras". Jeho podstatnou část přetiskujeme v doslovném znění.

Portrét Jaroslava Petrboka u příležitosti 70. narozenin

 

Z VÝROKŮ JAROSLAVA PETRBOKA

“Všechno pokolení musí jednou odejíti, všechna, dnešní naše práce jednou zapadne, a právě proto životem člověka má byt šetřeno. Ostatně: není to výhoda, že vlastně všech ty kosti člověka tak brzo zmizí? Vždy jinak bychom všude a všude chodili po kostech nesčetných generací a bylo by nám jistě přesmutno!”

J. Petrbok, Palestina (1927), 54.

" .Zde není účelem tato práce sama o sobě ale budoucnost přištích generací, jejichž zajištění je právě účelem této práce samotné."

J. Petrbok, Palestina (1927), 59.

" Každodenní práce badatelská je vždycky pokračováním čili "rozvinováním" určitých stadií objevů předchozích, a proto je historická a jako taková je prací kolektivní, kterou by se stala ostatně vždycky, nebo se ji zmocňuje ihned řada jiných badatelů a rozvíjí ji dále. Ani jeden problém neřeší jediný badatel. Může jej svou osobní genialitou (nebo jen talentem) podat i dále rozvinout víc než jiní, ale sám všechny objevy sděluje ihned řečí, tiskem jiným, kteří se jich pak kriticky zmocňují, až je překnávají a celá forma objevu propadá historii, nebo každé i nejnovější poznání je pouze obrazem současného vědění, které je dalším jeho vývojem překonáváno. Proto pojem "nesmrtelnosti" čili "věčně neproměnlivého stádia" je absurdní dědictví představ náboženské posmrtné a neměnitelné věčnosti, a to vše je právě vývojovou theorií plně a navždy vyvráceno. Tedy: moderní badatel má radost ze svého tvoření nepovažuje se ani za "nenahraditelného" a tím méně pak za "nesmrtelného" a docela mu dostačí, že rozvinul problém, jím sledovaný , zase dál."

Jar. Petrbok v Přírodě 40 (1947), str.22

 

K 70. NAROZENINÁM JAROSLAVA PETRBOKA

" .Jeho životní práce, věnovaná pleistocénu,je tak úzce spjata se speleologií, že je nutno jeho jubilea vzpomenout i v našem časopise, jehož objevení Jar. Petrbok neskrývaně přivítal a kam přispěl nejedním článkem a řadou drobností. Petrbokovy zájmy a činnost jsou tak obsáhlé - týkají se geologie, paleontologie, o studiu pleistocénu pak není takřka otázky z hlediska, jež by nebyly Petrboka upoutaly, a nejrůznějších problémů přírodovědných - že je zde není zdaleka možno všechny přehlížet a oceňovat a ve stručné příležitostné jubilejní vzpomínce nebude ani možno zhodnotit Petrbokovu činnost speleologickou .

Rodák (25.10.1881) z pražského betlémského náměstí, kam zavítal právě nedlouho před tím k Náprstkům ze své sedmileté africké cesty Emil Holub, rostl Jaroslav Petrbok, který se později autobiograficky vyzpovídal v románě chlapce Jana Helebora Útěky z propastí (1919) upřímně ze svých romantických přírodopisných lásek, připomínajících v mnohém paleontologické zanícení Hofmeistrovo k českým trilobitům, v přírodovědeckého selfmademena naprosté originálnosti. Obrázky Holubových Sedmi let, jež matka chovala ve své knihovně, byly dostatečnou předlohou k dobrodružným periferním hrám "na doktora Holuba" - při jedné takové akci byla dokonce úspěšně vyplundrována kostnice svatováclavské věznice, aby se mohly rozvěsiti staropražské lebky po letenských stromech podle vzoru mašukulumské vesnice – dále intimní přátelství s Frant. Sauerem a jen o rok s mladším Jar. Haškem, k jehož knize o obchodu se psy (1915) zná Jaroslav Petrbok ještě dnes zajímavé glosy, a A. Fričem, a nímž osnovali cestu do Ameriky, to vše vyplňovalo Petrbokovo nespoutané mládí, které usměrňoval jeho svobodymyslný otec, znamenitý přírodomil. Jen z nedostatku větších prostředků musil se Jaroslav Petrbok spokojit učitelským ústavem, ale to nebyla žádná zábrana tomu, aby tím hlouběji se neponořil do přírodovědeckého studia. Působiv jako učitel v Nedomicích na Brandýsku, pak v Kojeticích a Kyjích u Prahy, oddal se J. Petrbok vedle domácího přírodovědného výzkumu náruživě cestování:již jako student poznal nejen Šumavu s Krkonoše (1900), ale i rakouské Alpy a severní Itálii (1901), jako maturant 1902 Dalmácii a Černou Horu a již po obou balkánských a ještě před I. světovou válkou poznal Bulharsko: to se mu pak stalo takřka druhým domovem a milé Bulharsko navštívil tento nikdy neumdlévající turista již patnáctkrát ! První válka, kdy J. Petrbok narukoval, jak humorně vzpomíné s Arne Novákem a odkud ho A. Heveroch jako mrtvého propustil, přervala jeho plány stud. cest – 1918 byl v Banátě - které se plno rozvinuly teprve po válce: v Jugoslávii cestoval r. 1921, 1927, 1931 a 1947, v Besarabii r. 1923, v Egyptě r. 1926, 1929 a 1936, na Islandě byl r. 1931, v Sýrii s Iráku r. 1936. Zamilovanou zemí Petrbokovou se však stala Palestina, kterou navštívil šestkrát, kde putoval a pokorným pozdravem Šalom! nebo hrdým Erec Israel !, kde našel uskutečněno podle vlastního vyznání všechno, co kdy chtěl, kde měl vedle toho dostatek příležitosti k zamilovanému profilování a spousty materiálií malakozoologických a archeologických k bezmeznému sbírání při těchto cestách záviděl jedině anglickým badatelům jejich libry a vrátiv se z jedné takové palestinské cesty domů, zoufale sháněl v Praze peníze na kopání v jeskyni - kde se nato našla galilejská lebka! Hojný materiál a četné publikace - J. Petrbok dovedl také poutavě beletristicky zužitkovat zážitky svých poutí - jsou ovocem těchto jeho cest.

Leč přesto však těžiště vlastní Petrbokovy práce leží v jeho vlastivědném výzkumu. Předválečný žák a spolupracovník J. Baborův, obracel J. Petrbok svůj živý zájem ke všem otázkám českého pleistocénu, ke geologii, stratigrafii, pedologii, paleontologii a to zejména malakozoologii, k archeologii, anthropologii, klimatologii a chronologii, získav k jeho poznání hojné nálezy, jež snáší pilně do Národního musea v Praze, kde spolupracuje takřka od dob prvého převratu. Výsledkem jeho prací jsou pak četné studie, články, větší nebo menší příspěvky, zprávy a mnohdy i jen několikařádkové noticky, publikované doma i v zahraničí; i kdyby nebylo možno s pilným autorem leckdy, jak formálně, tak i věcně s jeho závěry souhlasit, jeho iniciativnost a heuristické hodnoty jsou vždy pozoruhodné. Bylo by si přáti, aby Jaroslav Petrbok své poznatky kriticky syntheticky zpracoval.

A kolik musil Jaroslav Petrbok při tomto svém všestranném zájmu navštívit jeskyní ? Nejen v cizině - jak vzpomíná s nadšením jeskyní bulharských a palestinských ! ale zejména doma v " Českém krasu" (jak razil směle sám proti všem tento termín) a jež nikdo snad tak podrobně a dobře již z předválečných let nezná jako J. Petrbok. I když před desíti lety vzpomínal za války v Přírodě svých prací krasových (1940,str. 48-50), budiž dovoleno jménem našich speleologů dnešnímu jubilantovi důrazně připomenout, že dluží české speleologii knihu ” Český Kras”, napsal Jaroslav Petrbok, Praha 195……, ( poslední číslici doplniž a - prosím - uskutečniž, Jaroslav Petrboku!). 

Jaroslav Petrbok, jehož autobibliografie vyšla několikrát na pokračování a již zde není možno uvádět a doplňovat, je badatel sui generis. Po přeslici potomek popraveného pražského tambora z roku osmačtyřicátého, touží po svazu všech lidi: pod mnohdy zdánlivě hrubou slupkou zanícený a stále mladý obdivovatel a milenec Přírody; k tajemným počátkům jejího Nejvyššího tvora chce se prodrat jeskyněmi.

I nadále na této speleologické životní cestě, vedle zdařilých objevů, mnoho a mnoho zdraví !

 

-JSK-