HRST VZPOMÍNEK K 100. VÝROČÍ NAROZENÍ JAROSLAVA PETRBOKA

PŘÍLOHA STALAGMITU 1981 (článek druhý)

Narodil se dne 25. října 1881 v Praze. Zemřel 14. prosince 1960 v nemocnici v Krči v Praze.

Osobně jsem poznal Jaroslava Petrboka v tehdejším I.geologicko - paleontologickém oddělení Národního muzea v Praze, když jsem tam nastoupil od 1.března 1926 jako pomocná vědecká síla ( při vysokoškolském studiu ). Toto oddělení vedl v té době docent Dr., Jan Svatopluk Procházka. Jaroslav Petrbok nikdy nebyl v pracovním poměru k Národnímu muzeu. Tehdy už 55-letý Petrbok byl však v uvedeném oddělení zdomácnělý. Byl to Petrbok, který přišel do oddělení už jako 27-letý absolvent učitelského ústavu. Záznamy alespoň ukazují, že r. 1902 přinesl Antonínu Fričovi 4 amonity z okolí Sarajeva. Ty byly zřejmě získány cestou Petrboka na Černou Horu. R.1903 pod záštitou Ant. Friče vyšla Petrbokova prvotina, věnovaná měkkýšům Černé Hory. Byli to pak měkkýši, kterým zůstal Petrbok věrný po celou svoji životní dráhu. Petrbok byl svérázná postava se svéráznými názory a se speciální mluvou. Byl však nesmírně bodrý, ba i společenský, zásadový, kritický. Dovedl si však rychle osedlat toho, u něhož zjistil slabost.

Jaroslav Petrbok byl především a hlavně malakozoolog. To se prolíná veškerou další Petrbokovou činností a všude, kde se zabýval jiným vědním oborem bylo to podmíněno studiem měkkýšů, kteří také byli základem kterékoliv jiné práce. Petrbok se zabýval nejprve recentními měkkýši. Bylo to však zcela přirozené, že jej to zavedlo i do studia měkkýšů pleistocénních Tato studia pak vyústila v řadu vědeckých pojednání o čtvrtohorách, zejména o stratigrafii čtvrtohorních uloženin.

Zájem o měkkýše zavedl Petrboka na nesčetné cesty doma i v zahraničí. Byly to srovnávací studie klimatologické, ekologické, stratigrafické, které navazovaly na zkušenosti získané doma, ale také doplňovaly nebo korigovaly vyplývající závěry.

Jaroslav Petrbok byl výborný znalec naší suchozemské i sladkovodní měkkýší fauny. Byl jedním se slavné trojice žáků Antonína Friče, kteří se měkkýši zabývali, a to : profesor Florian Babor, profesor

Zdeněk Frankenberger a Jaroslav Petrbok. Byli to věhlasní členové frankfurtské Malakozoologické společnosti. Jim všem patří naše úcta, že se celou generaci věnovali studiu měkkýšů rozsáhlého území Čech a drželi krok s rozvojem tohoto vědního oboru.

Petrbok byl velice bystrý, všestranný, neúnavný sběratel. Jemu neunikly mnohdy ani zlomky, které by profesionál pokládal namnoze za nicotné, které však často dokreslily a doplnily poznatky o nalezišti či o stratigrafickém zařazení výskytu. Petrbok při vysbírání naleziště nenechal nic nepovšimnutého. Odtud pramenil jeho zájem o archeologické nálezy, které Petrbokovi umožňovaly datovat jednotlivé polohy profilů a naopak zase výskyt malakofauny skýtal data o klimatických poměrech pro určité horizonty.

Zleva preparátor Národního muzea s prof. Petrbokem nad novými nálezy z jeskyně na Kobyle

 

Biostratigrafie pleistocenních uloženin, opřená o nálezy měkkýšů přivedla Petrboka zcela přirozeně také ke studiu těchto uloženin ve speciálních podmínkách, v krasových rozsedlinách, dutinách a jeskyních. Petrbok vrhal se s nevšedním zápalem do výzkumu jeskynních sedimentů, upřímně řečeno, za velice primitivních bezpečnostních podmínek, namnoze skoro s neporozuměním k jeho snahám. Leč, Petrbok podnikal tyto výzkumy jako soukromý badatel za vlastní skromné prostředky, aby zachránil povětšině doklady, které nenávratně mizely pod dopadem technického podnikání. Petrbok výzkumům věnoval veškerý svůj volný čas, soboty, neděle, za krásného počasí i v nepohodě. Lopotil se, aby v pondělí obvykle v pytli přinesl a odevzdal Národnímu muzeu výtěžek své mravenčí práce. Tak to šlo týden za týdnem a rostly z toho kompletní nálezy a materiálem stratigraficky detailně datovaným.

Jaroslav Petrbok byl osobně velice skromný nenáročný, skoro asketa. Stravoval se velice levně, snad až primitivně, ale zdravě. Každou korunu střádal na cestovné do terénu, za prací. Když se vrátil, měl svůj čaj, namnoze z jablečných slupek nebo z namrzlých citronů, pro které si docházel do stánků na Tylovo náměstí - to tam tehdy ještě byly. V terénu, zejména v době válečné a po ní, měl v šálku často jenom několik vařených brambor a špenát z kopřiv. Vždy se při tom staral také o své děti.

Za měkkýši, za odlišnou ekologií, za odlišnou statigrafií, vydával se Petrbok na cesty – možno říci, že pro jeho finanční prostředky a v jeho době, na cesty daleké ať to byla Mezopotámie, Besarábie nebo Island i řada zemí bližších. Všude ho lákaly spraše a jiné horniny tamějších profilů a vlekl od tamtud jako dokumentaci co bylo možno nalézt a jedinci i transportovat.

Jaroslav Petrbok při terénním studiu

 

Petrbok byl také zručný fotograf amatér. Nebyla to maličkost vláčet po světě deskový fotografický aparát 9 x 12 cm. Ale tehdy jiné vhodné nebyly a Petrbok potřeboval dokumentaci. Petrbok o svých cestách nejenom přednášel, ale někdy psal i cestopisné črty nebo i knížky a ty doprovázel alespoň několika snímky. Nevím už kde a jak Petrbok vyvolával své negativy, masivní desky. Tolik si však připomínám, že pořídil fotokopie, které v pracovně oddělení ve dřezu vodovodu vypíral a potom jimi polepil spodní tabulky oken, aby se "leštily". Když doschly, kroutily se a odpadávaly vyleštěné. V geologicko-paleontologickém oddělení po několik let Jaroslav Petrbok měl jakousi soukromou kancelář akce pro prázdninové organizované výpravy učitelů na Balkán. Balkánský poloostrov zřejmě zůstal středem Petrbokových zájmů od první jeho práce na Černé Hoře. Zdá se, že největší pozornost věnoval Petrbok Bulharsku. Byla to v té době stále ještě země, jíž svoje síly a vědomosti věnovali někteří naši nadšení vědečtí a umělečtí pracovníci a pedagogové, třeba i profesor Josef Velenovský za mnohé, z nichž někteří usadili se v Bulharsku i na delší dobu nebo i natrvalo. Petrbok si často sem tam promlouval bulharsky.

 

V roce 1925 nastoupil v geologicko-paleontologickém oddělení mladý paleobotanik a chemik dr. František Němejc. Z gruntu dobrý člověk.Měl jedinou vadu. Nosil brýle snad asi 24 dioptrií nebo více. V terénu tedy neviděl. Byl to Petrbok, který s ním podnikal společné cesty po Čechách a zejména pak po travertinech na Slovensku. Petrbok se díval za Němejce. Němejc na místě sebrané vzorky a doklady odborně prohlédl a zhodnotil a upozornil hned co ještě hledat. Tak vznikla jakási symbióza zájmů Němejc - Petrbok. Petrbok pak jezdil na Slovensko občas sám, za svými měkkýši a navštěvoval soustavně některá naleziště. Takto docházelo i na návštěvy proslavené Horky v Gánovcích u Popradu, odkud Petrbok za úhradu cestovného přinášel nálezy, které dávali stranou většinou pracující tam Rómové. Když došla zpráva o nálezu nějakého mozku, byl oddělením poslán Jaroslav Petrbok, aby nález převzal. Stalo se. Petrbok dovezl "mozek". Na 14 dní jej vystavil ve výkladní skříni cestovní kanceláře Schick a Rosenbaum, snad tam, kde je nyní mlékárna "Galaxie" na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice (tehdy Lützowovy). Když pak přinesl travertinový výlitek do oddělení a dozvěděl se, že se jedná o výlitek lidské mozkovny, nález sbalil a odnesl jej do tresoru banky. Po vědeckém prrozkoumání, ale grandiózně nález Národnímu muzeu věnoval, neboť jej převzal jako soukromý badatel. Nesmírná zásluha zůstává mu za jeho trvalý kontakt s lidmi z travertinového lomu, jak s majitelem, tak s dělníky.

Jaroslav Petrbok byl po vědecké stránce nesmlouvavý. Chtěl vidět dokumentaci, průzkumné doklady. Když jsem se pustil z nezbytnosti také do studia kvartéru, byli jsme někdy v terénu spolu. Klasickou lokalitu, profil hliništěm na Jenerálce v Praze, proměřili jsme ve spolupráci, abychom měli společnou mluvu k vysvětlení statigrafické posloupnosti a nemuseli se zbytečně domlouvat v tisku. Jaroslav Petrbok jako sběratel zajímal se v přírodě o vše živé s čím se setkal. Není proto nic divného, že roku 1912 vysbíral také pozůstatky flory ve sladkovodních uloženinách křídového útvaru u Mratína. Z toho pak vzešla společná práce Edvina Bayera a Jaroslava Petrboka “Příspěvek k fytopaleontologii českého cenomanu”. Vyšla v Časopise Musea Království českého, ročník 93, 1919. Edvin Bayer jeden nový druh pojmenoval tu k poctě Jaroslava Petrboka, Carpolithes petrbokii Bayer. Petrbok dovedl svoje nadšení pro výzkumné práce přenést i na mládež, toužící po živote v přírodě a po mimořádné činnosti. Míval proto občas zorganizované skupiny jinochů, z nichž pak někteří setrvali na dráze, kterou nastoupili v rámci zájmů vyvolaných Petrbokem a někteří z nich jsou dnes váženými vědeckými pracovníky.

Politicky byl Jaroslav Petrbok bouřlivák, byl vždy socialistou někdy až snad až se sklonem k anarchismu. Byl třídně uvědomělý už za první republiky a zřejmě už za rakousko-uherské monarchie. Byl zřejmě už tehdy politicky organizován a byl stoupencem všeho pokrokového a tak konstatuji, že se zajímal i o Esperanto, neboť později mi věnoval několik esperantských brožur z oné doby, kdy tato idea mezinárodního dorozumívání byla u nás ještě v plenkách. Petrbok zůstával ve styku s četnými politiky pokrokových levicových stran.

Až přílišná otevřenost Jaroslava Petrboka v slovních projevech došla však občas, žel, skoro až k neomalenosti. To také bylo příčinou toho, že došlo k neshodě mezi Petrbokem a Janem Svatoplukem Procházkou, přednostou tehdejšího I. geologicko-paleontologického oddělení Národního muzea, které Petrbokovi skýtalo pohostinství. Přátelské vztahy skoncovaly a Petrbok se přemístil do oddělení zoologického, které mu dalo k dispozici jednu suterénní místnost.

Jaroslav Petrbok pro svoje vědomosti a pro skutečně ohromnou vědeckou práci, zasloužil si, aby mu byl udělen čestný akademický titul. Leč Petrbok byl příliš otevřený a příliš upřímný kritik, což se leckomu nelíbilo a tak nebylo ani nejmenší naděje, že by Petrbok, kdysi i mimořádný posluchač Karlovy univerzity, mohl být poctěn udělením hodnosti doktora honoris causa. Víme, jak si zakládal na tom, když ho prostí lidé, v uznání jeho činnosti, oslovili někdy "pane profesore". Petrbok produkoval po vědecké stránce jako amatér, za své peníze a vedle svého povolání učitele základní školy to, co pro universitního profesora bylo povinností, součástí jeho poslání, za co byl honorován. Je pravda, že Jaroslav Petrbok o letech 1922 až 1928 dostával v uznání badatelské činnosti rok za rokem studijní volno, které ho zprošťovalo na tu dobu učitelské povinnosti. Petrbok na to dostal tu a tam i příspěvek, jako bylo 100,- Kč z Přírodovědeckého sboru Musea Království českého v roce 1918, což byl příspěvek spíše symbolický, vyjadřující uznání jeho práce.

Jeskyně v lomu Kobyla

 

Jméno Jaroslav Petrbok v každém případě zůstane trvalým článkem dějin výzkumu čtvrtohor. Byl pracovníkem, který věnoval veškeré úsilí tomuto vědnímu oboru. Pracoval nezištně, za skromných podmínek, úseku discipliny teprve se vyvíjející. Jeho zásluhou pak vyrůstala i mladší generace zájemců, které Petrbokovo nadšení namnoze ovlivnilo a zlákalo. Petrbok byl jedním z mála typických pražských osobností.

 

 

RNDr. Vlastislav Zázvorka, CSc.

emeritní ředitel Národního muzea v Praze