DĚDEK PETRBOK, PRAOTEC JESKYŇÁŘŮ ČESKÉHO KRASU

PŘÍLOHA STALAGMITU 1981 (článek třetí)

Není téměř jeskyně v Českém krasu - kromě těch nověji objevených - kde by se nedaly zjistit známky výzkumného úsilí nestora českých kvartérních badatelů a také jeskyňářů, Jaroslava Petrboka. Na stěně jeskyně Koda vidíme zašlé sice, ale dosud čitelné červené číslice, označující úseky, podle nichž Petrbok kopal a objevoval. Vyvážky před jeskyněmi Nad Kačákem, Na průchodě a jinde, zasuté a zarůstající sondy to vše jsou stopy po práci legendárního Dědka, pověstné a typické postavy, která krášlila Český kras po řadu desetiletí, až do roku 1960, kdy Petrbok navždy opustil své poslední pracovitě v lomu na Kobyle.

Za ty desítky let zanícené činnosti vykonal Jaroslav Petrbok mnoho - i když z hlediska požadavků moderního výzkumu, prováděného specializovaně a komplexně, novými metodami a podle nových hledisek, některé jeho výsledky je nutno korigovat. Jenže tato nevděčnost budoucnosti potkává mnoho badatelů a je pravděpodobné, že potká i mnohé z badatelů současných. Jisté je, že Petrbok vykonal kromě, věcí nepřijatých kladně také mnoho věcí velmi prospěšných jak kvartérnímu výzkumu, tak i výchově nových odborníků v tomto oboru.

Vzpomínáme v tomto roce stého výročí narození, ale postavu jako je on nelze odbýt pouhými chronologickými fakty, i když je úvodem uvádíme. Narodil se 25. října 1881 a po absolvování základního vzdělání si zvolil dráhu učitelskou. V roce 1902 maturoval na učitelském ústavě a pak šel vyučovat : 1 rok byl v Nedomicích u Všetat, potom až do roku 1919 v Kojeticích u Prahy, kde už se plně rozvíjel jeho prakticky vrozený zájem o památky minulosti. Mezi léty 1919 – 1933 učiteloval v Kyjích u Prahy, mezitím však měl v létech 1922 - 1928 dovolenou k pracím pro Národní muzeum, jehož byl externím pracovníkem. V roce 1933 byl penzionován po aféře, způsobené jeho osobitě pojatými učebními metodami. Penzionování se mu náramně hodilo, mohl se nyní věnovat plně své milované archeologii, studiu kvartéru a jeho stratigrafii, paleoantropologii a malakozoologii. V oboru posledně jmenovaném získal i ve vědeckém světě značnou proslulost. Byl také dobrým znalcem květin, známá je i kniha “Poznáš je, když kvetou?”, k níž napsal svérázný text.

Ve svých mladších létech mnoho cestoval, v popředí jeho zájmu byla tehdejší Palestina, kde byla dosud panenská půda pro badatele a kde "i nádraží bylo dlážděno paleolitem", jak poznamenává ve své knize "Palestina, židovská práce a mravnost". Tato kniha, v níž se se sympatiemi dívá na tehdy pokrokové hnutí židovských přistěhovalců a některé socialistické prvky jejich kolektivního hospodaření v zemědělství, vynesla spolu s přednáškami, které o Palestině měl, Petrbokovi dokonce označení “bílý žid”; nebylo to však zdaleka výstižné, Petrbokovi nešlo o "rasovou" příslušnost lidí, ale o uspořádání jejich společnosti. Stejně kladně psal i o arabském proletariátu, zatím co kritikou a nenávistí stíhal zejména byrokraty, buržuje, duchovenstvo a také tupou policejní a vojenskou mašinérii. Významné byly i jeho práce na Balkáně, zvláště v Bulharsku, kde se zasloužil o podnícení zájmu o archeologické památky a instruoval nejednoho z budoucích vědců mladého bulharského státu. Říká se, že jeho přímočarost mu vynesla oblibu u tehdejšího bulharského monarchy a měl prý volný vstup do královského paláce, kdo mu stráž vzdávala poctu, když se zamazaný a potrhaný vracel ze svých terénních výzkumů.

Navštívil celou řadu dalších zemí, ale přeci jen těžištěm jeho zájmu zůstalo Československo. Cenné jsou jeho objevy a studie na travertinových lokalitách, zvláště v Gánovcích na Slovensku, kde jeho zásluhou byl zachráněn jedinečný výlitek mozkovny neandrtálského člověka. Dlužno poznamenat, že když byla tato památka objevena ( Petrbok ji koupil od cikána Kokyho za pět korun ), byly vyslovovány pochybnosti, že se jedná o výlitek z lidské lebky; řada odborníků se přikláněla k názoru, že je to "zkamenělý mozek" nosorožce. Petrbok však nikdy neustoupil od svého přesvědčení, že je to výlitek mozku pračlověka, a pozdější odborná paleoantropologcká revize mu dala za pravdu.

Ovšem Český kras byl jeho pracovištěm nejčastějším, za jeho pojmenování horlil a publikoval, protože podle mínění některých badatelů je to kras neúplný, o němž chybí řada klasicky vyvinutých fenoménů. Prokopal a prozkoumal tu desítky jeskyní, převisů i otevřených tábořišť. Objevil kostěnou píšťalku v jeskyni Nad Kačákem, kterou označil za "nejstarší hudební nástroj v Čechách", magdalénienskou rytinu na břidlicové destičce na tábořišti nad Krápníkovou jeskyní na Šanově koutě, nástroje pravěkých lidí a kosti jejich zvířecích součastníků na mnoha jeskynních a povrchových lokalitách. Byl také jeden z prvních, kdo vstoupil v roce 1950 do právě objeveného systému jeskyní na Zlatém koni, kde nalezl a shromáždil - díky své spolupráci s dělníky lomu - řadu cenných paleontologických a archeologických nálezů, které však musil později vydat svému žákovi, archeologovi Františku Proškovi. Vždyť Petrbok byl koneckonců soukromou osobou, za níž nestála s plnou vahou žádná vědecká instituce, a pokud jde o odborné vyškolení, získal je hlavně soukromou pílí, studiem literatury a stykem s graduovanými odborníky. K ilustraci jeho vztahu k vysokoškolskému vzdělání lze uvést anekdotický příběh, co se stal v jedné obci v Českém krasu. Tam totiž jednou Petrbok trhal jablka na cizím, a byl přistižen majitelem zahrady. Ten spustil pěkně zostra na téma "takovej starej a nestydí se krást jabka !". Petrbok se nedal spíláním vyvést z míry, sáhl do záňadří, vyňal odtud vysokoškolský index a mávaje jím rozlícenému venkovanu před nosem, řekl vyčítavě a důrazně : "Vy jeden! Víte vy kdo já jsem??Já jsem mimořádný posluchač Univerzity Karlovy !!" Slova zapůsobila magicky, venkovan si myslil, kdoví co významného takový "mimořádný posluchač" je, a tak pomohl vousatému vetřelci ještě další jablka natrhat...

Jaroslav Petrbok ve “Chlupáčově slůji na Kobyle u Koněprus dne 28.9.1959 ve věku 78 let.

Anekdotických příběhů o Petrbokovi je mnoho a vyprávějí si je dodnes hlavně jeskyňáři ve chvílích pohody a družné zábavy. Ti, kteří Petrboka znali, je předávají těm mladším, a tak pomocí anekdot, dnes již namnoze značně pozměněných a nepřesných, žije Petrbokovo jméno mezi "lidem krasovým". Řekněme si rovnou, že tento fakt by Petrboka velmi potěšil, nejen že snesl legraci i na svůj účet, ale měl navíc k jeskyňářům dobrý poměr a zúčastnil se i některých jejich významnějších sezení, spolupracoval s nimi, nebo využíval jejich spolupráce ke svému výzkumu. Dokumentuje to i další anekdota, zakládající se na skutečné události. V posledních létech svého života chodil Děd Petrbok obvykle v neděli na Kobylu do lomu, kde kopal ve výplni prastaré kapsy v sousedství Chlupáčovy sluje. Byly tam kosti zvířat a střepiny ulit měkkýšů, tedy nálezy, které Petrboka velmi zajímaly Děd chodil na Kobylu ze Srbské zastávky údolím Kody přes Tobolku. Jednou ho někde v blízkosti této osady spatřil veliký jeskyňář "Ferry", dnešní dr. František Skřivánek ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Ferry jel na motocyklu a u Dědka zastavil a nabídl mu svezení. Ten byl docela rád - už byl v létech i když jakoukoli lidskou slabost nedával zásadně najevo. Skřivánek počkal, až se za ním usadí, a pak bleskově odstartoval, netrvalo dlouho a s mohutným burácením proletěl tunelem do lomu na Kobyle, kde zastavil a se slovy "tak jsme tady, pane profesore" se obrátil na svého pasažéra a ztrnul - místo za ním bylo prázdné. Že já jsem ho ztratil hned při tom startu na Tobolce, zděsil se Skřivánek. Otočil motocykl a vřítil se do tunelu, aby jel trosečníka vyhledat. Tu se ze tmy ozval hromový hlas: “Stůj, vole! Dyť mě přejedeš!!” . Petrbok totiž spadl až na drncákách v lomovém tunelu.

 

Je škoda, že většina příběhů a výroků velikého Děda je nezveřejnitelná - byl totiž ve všem přímý, nedělal žádnou "etiketu" a řekl všechno tak, jak si to myslil : totiž hodně drsně. Podobně humorné jsou i četné příběhy a citáty z jeho spisů. Nemáme na mysli ty odborné, jichž jsou stovky (celkem se počítá, že Petrbok publikoval na 1.000 prací), ale populární, které napsal pro veřejnost a které vydal většinou vlastním nákladem. Vzpomeňme například jeho úvah o mořské nemoci z knihy "Palestina", kde máme skvostné pasáže tohoto typu : "Kdyby tahle massa do krajnosti namačkaných lidi začala najednou zvracet, všechna ta zavazadla i s potravinami by v tom – plavala… ". V téže knize najdeme mnoho dalších velmi žertovných scén. Třeba tu, jak Petrbok znesvětil posvátné židovské místo tím, že na ně vstoupil bez pokrývky hlavy. Jakýsi židovský výrostek na to Petrboka upozornil, a že jako bez pokrývky na hlavě se zde zdržovat nesmí. Situace se vyhrocovala v konflikt. "Žid ošklivý a jednooký, stával se drzejší a tak sem ho chtěl plácnout. Kdyby jeho čepice byla zaručeně čistá, byl bych mu ji sebral a dal si ji na hlavu. Ale tohle jsem rizkovat nechtěl. Než jsem se ale k němu dostal, tak mi jejich kostelník dal svůj usmrkaný kapesník na hlavu a množství lidu se usmívalo. Jehova byl zachráněn, Talmud byl zachráněn, Palestina byla zachráněna, a docela jistě byl zachráněn ten kluk od mé ruky. To teda jistě."

Podobné literární skvosty najdeme i v jiných spisech.Tak například v nevelké brožurce "Znovu za Dunajem", kde Petrbok zažil následující povedenou epizodu v jednom dřevěném bulharském hotelu, "Nebyly v něm štěnice neboli drvenice jen proto, že byl celý prolit petrolejem. Po každém kroku tato rozlehlá budova zaskřípala. V noci bylo to ještě více slyšet a bylo patrné, že druhý host nemůže najít “OO”. Konečně bylo i slyšet, že jej našel."(!!)

Mohli bychom pokračovat dlouho v citování takových znamenitých pasáží z Petrbokových spisů, ale tomu zabraňuje nedostatek místa pro tento článek. Petrbok byl nejen sám spisovatelem, ale stal se i jakousi inspirující legendární postavou pro jiné literární výplody. Jejich autoři byli především jeskyňáři, a po objevu Koněpruských jeskyní v roce 1950 tato svérázná “literatura” rozkvetla řadou děl, která souborně byla zvána "Rodokrasy". Tyto spisky byly čítány při jeskyňářských táborových ohních, opisovány, čteny a vyprávěny. Éru Rodokrasů zahájil dnešní dr. Jan Kovářík CSc., a to znamenitým dílem " Akce Ruksak", v němž se popisuje fiktivní Dědkův boj o Zlatý kůň a jeho právě objevené jeskyně. Plodným autorem byl i “Wabi”, z jehož psacího stroje vyšlo známé "Tajemství Císařské rokle","Dobrodružství profesora Hesioda" a zejména “Cyklistický závod Praha – Amerika – Zlatý kůň”. Posledně jmenovaný spisek inspiroval činorodé speleology k pořádání podobného závodu na starých kolech na trase, vymyšlené nejprve literárně (Amerika jsou lomy na Mořině), s cílem na Zlatém koni.Tento závod se jezdí téměř každoročně a i když je to spíše výlet a recese, přispívá k oživení a stmelení jeskyňářských řad.

Snad spíše z takovýchto zábavných poznámek vyplývá lidská blízkost Jaroslava Petrboka. On sám pro legraci byl a nikdy ji nezkazil. Když byla před ním předčítána "Akce Ruksak", v níž má roli někdy až choulostivou, nijak se "neurazil", naopak se smál co mohl a pak sáhl po tužce a na rychle dodaný papír napsal “báseň Baladu o mládenci krasovém”, která vystihuje něco z jeho vlastního života i z důvodů, proč v Krasu a v badání po dávné minulosti nalézá klid i ochranu.

14. prosince 1960 veliký Děd zemřel po těžké chorobě. Přesto, že byl "přírodním člověkem", že prožil venku za podmínek primitivních daleko více času než kdo jiný z naší civilizované společnosti, nebylo mu dopřáno dožít se věku tomuto životnímu stylu odpovídajícího. Jeho hrob najdeme na Olšanech, v záhlaví je veliký kámen se sintrovými polevy, který mu tam zasadili lomaři ze Zlatého koně, protože Dědek byl především jejich a jim blízký a jim rozumějící. K Petrbokovi se ovšem hlásí jako k nestorovi krasového bádání i speleologové. Důkazem toho je i pozornost, již se dostává Petrbokovu jubileu právě z řad jeskyňářských.

 

Vladimír Stárka