CO VÍME O RUDOLFOVĚ ŠTOLE

 

          Do jaké míry je pravda, že prokopání štoly od Vltavy do Královské obory, nynější Stromovky, je přímo nápad císaře římského a krále českého Rudolfa II. Habsburského, to dnes asi již nikdo nezjistí. O zřízení štoly rozhodl císař na konci roku 1583 a ihned na počátku roku 1584 sněm stavů Českého království vyhověl žádosti císaře a stavovská komora převzala financování stavby. Práce byly započaty na jaře roku 1584 a to nejdříve vyměřením 5ti šachet na letenské pláni (označované též belvederská pláň).

         Protože se v té době jednalo o mimořádné technické dílo, byl jeho provedením pověřen – po poradách s Vlachy a vypracováním plánů – královský hormistr a nejvyšší mincmistr Lazar Ercker ze Šrekenfelzu. Ten povolal důlního měřiče Jiřího Oedera z Ústí, který přijel do Prahy, kde se ujal svého úkolu již 13. února 1584. Lazar Ercker spolu s Jiřím Oederem ihned navštívili Kutnou Horu, kde nechali zhotovit u důlního kováře Reidingera potřebné nářadí. Zpět do Prahy s nimi přišli již i kutnohorští havíři a stavba začala.

    Že se jedná o nelehký a technicky náročný projekt se ukázalo již při hloubení šachet. Ačkoliv práce probíhaly nepřetržitě, úrovně budoucí štoly bylo dosaženo pravděpodobně z jara 1586. Dva roky probíhající hloubení šachet znamenalo potýkání se s nepříliš příznivou geologickou stavbou území. Než bylo dosaženo skalního podkladu, znamenalo to proniknout hlinitopísčitými náplavy letenské terasy Vltavy, místy až 10 metrů mocnými. V náplavech terasy je akumulováno poměrně větší množství silně mineralizované vody s vyšším obsahem síranů, která pronikala do hloubených šachet a komplikovala práci. Nejhorší situace byla v místě hloubené 3. šachty, která nebyla dokončena a nezbylo než ji zasypat.

    Dosažení skalního podloží nebylo pro další postup výhrou. Tvoří jej tzv. letenské vrstvy, které zde představují střídání vrstev břidlic a drabovských křemenců.  Navíc i břidlicové vrstvy jsou různě pevné, místy je břidlice silně drobivá, vzápětí velmi pevná, jinde vrstvy malé mocnosti jsou proloženy jílovci aby vzápětí se vystřídaly s velmi pevnými a tvrdými drabovskými křemenci. Drabovské křemence zde vytvářejí polohy o mocnosti od několika centimetrů po několik decimetrů. Navíc sklon vrstev je vůči vodorovnému dílu též nevhodný.

    Víme jak probíhalo hloubení šachet i vlastní ražba štoly. Přesně tak, jak je to zachyceno v unikátním plánu Rudolfovy štoly od Isaaca Phendlera i jak popisuje obecně užívané hornické postupy tehdejší doby později Agricola.

    V místě každé šachty byl zhotoven přístřešek, ve kterém byl umístěn rumpál, kterým otáčeli dva horníci. Rumpálem byla v těžební nádobě - okovu (dřevěná nádoba okována obručemi a s železným závěsem) dopravována na povrch vyrubaná hornina, ale sloužila též pro dopravu horníků pod zem a na povrch. Objem okovu byl stejný jako objem dřevěného trakaře. Do trakaře vysypaný obsah okovu byl vyvážen na odval - haldu, v těsné blízkosti přístřešku šachty. Když byla šachta zahloubena asi 10 metrů pod povrch, byla do boku vyrubána šikmo vzhůru stoupající (pod úklonem asi 30°) odbočka minimálního profilu a propojena svislým komínem s povrchem. Na povrchu bylo nad otvorem postaveno topeniště s komínem a po rozdělání ohně vzniklý tah odvětrával hloubenou šachtu a odváděl tak "zlé větry" z důlního díla.

    Jak bylo bojováno s vodním přítokem přesně nevíme. Pokud by voda byla odčerpávána pomocí v té době užívaných čerpacích strojů, určitě by byl zakreslen na plánu Isaaca Phendlera. Voda byla zřejmě vytahována ve vacích rumpálem na povrch, což by nasvědčovalo skutečnosti, že jedna z šachet musela být opuštěna právě pro velký vodní přítok, kdy rumpál nestačil a čerpací stroj byl příliš nákladný.

    Když dosáhly 4 dokončené šachty hloubkou úrovně budoucí štoly, byla zahájena ražba štoly celkem na 6ti čelbách z šachet a na 2 čelbách - od Vltavy a od Královské obory. U obou krajních šachet byla ražba jenom na čelbě ve směru k sousední šachtě. V mezilehlých šachtách probíhala ražba v obou směrech, tzv. protisměrná ražba. Vše bylo prováděno ručně pomocí hornického náčiní - mlátku, želízka, sochorů, klínů, špičáku, motyky, lopaty, troků... metodou, kterou označujeme jako "želízkování". Nakonec na stěnách štoly jsou po této metodě dodnes výrazné stopy, které představují více něž 400letou paměť místa. Tam, kde horníci narazili na pevné drabovské křemence o větší mocnosti, již nebylo možné postupovat "želízkováním" a své uplatnění nalézalo "kladení ohně". Hromada dřevěných štěpin, přiložených k čelbě, z vnější strany omazaných blátem pro zpomalené hoření, po zapálení rozžhavila skálu a zejména spolu s poléváním rozpálené čelby vodou, způsobila rozpukání horniny a její snazší rozpojitelnost. Bylo to jedno z dalších možných způsobů ražby v dobách kdy se ještě neužívalo v hornictví střelného prachu.

    Kdy vlastně bylo započato s ražbou štoly, zda již v roce 1586, či až 1589 se různí. Faktem je, že císař Rudolf II. projevil svou nespokojenost  s postupem prací 5. ledna 1586, kdy sdělil české komoře "... slíbili jste mi, že uděláte vše pro to, aby vodovodní štola byla rychle proražena a zatím...". Čeští stavové se pravděpodobně o průběh prací příliš nestarali a informovanost císaře zřejmě vázla. Navíc zemská komora asi neměla dost peněz, protože císař Rudolf II. uvolňuje komoře ze zámeckého fondu půjčku 3.000 tolarů na stavbu, s tím že budou opět vráceny do zámeckého fondu. Protože císař chtěl mít přehled o stavbě a aby dílo bylo podrobně dokumentováno, byl pověřen vypracováním patřičné dokumentace koncipista dvorské komory Isaac Phendler s odměnou 400 kop míšenských. A tak vznikl mimořádně cenný plán, který je mezistupněm mezi technickým výkresem a výtvarným dílem.

    Ve směru od Vltavy ve vzdálenosti asi 70 metrů byla hornina natolik drobivá a nesoudržná, že muselo být užito pažení výdřevou a již o 16 metrů dále narazili horníci na velmi tvrdé horniny a museli postupovat "kladením ohně". Naproti tomu dále v úseku mezi 4. a 5. šachtou a ústím v Královské oboře zase horníci bojovali se spodní vodou. V tomto úseku je i dnes zvýšený výron vody a v delším místě je zde výrazná sintrová výzdoba. Ražba postupovala velmi pomalu. Poslední prorážka nejdelšího úseku mezi šachtou 2. a 4. se uskutečnila 17. července 1593, jenom nedaleko za zasypanou 3. šachtou.

    Po Lazaru Erckerovi převzal vedení prací v roce 1592 jeho zástupce, vrchní hormistr Van der Vam Kojas.

    Současně s ražbou štoly v Královské oboře probíhaly práce na zvětšování starého rybníka, v jehož středu byl vytvořen ostrůvek, do dnešní doby patrný jako pahorek. Rybník byl zvětšen na 70 strychů (1 strych představoval 28,78 aru).

    Téměř všechny starší prameny uvádějí nakolik peněz štola přišla. Bylo to 66.299 kop a 33 grošů a 1,5 denáru. Když provedeme srovnání k tehdejším mzdám, tak lze předpokládat, že na ražbě pracovalo celkem v jednom dni 130 lidí (po 65ti v jedné směně). Potom na jednoho horníka připadal výdělek asi 50 grošů týdně - a to byly velmi slušné peníze, protože mzdy v 16. století se pohybovaly od 10 do 70 grošů týdně.

   

    Nátok vody z Vltavy byl situován nad Novomlýnským jezem, aby naháněl vodu do štoly. V místě vinice Vojty Hada z Proseče, těsně nad jezem pod Letnou, byl postaven malý domek se stavidly, který byl současně obydlím pro dozorce štoly. Na druhé straně, v Královské oboře, byla štola ukončena kamenným portálem, později doplněným opěrnými křídly. Spatříte zde dodnes na závěrečném klenáku vytesanou korunku a pod ní velké "R" - Rudolfův znak. Po obou stranách je vytesán letopočet dokončení štoly - 1593 - uvedený římskými číslicemi.

 

    Jako první se staral o údržbu Rudolfovy štoly od května 1594 poddůlní Jaroslav Schön, který zřejmě pracoval již na ražbě štoly. O sedm let později je správcem štoly jmenován poddůlní Jiří Saloman (1601) a žádá zemskou komoru o peníze na potřebné opravy štoly - na obnovu výdřevy. Štola je v té době po hornicku opatřena pouze výdřevou, která se musí často vyměňovat a navíc štola vyžaduje stálý dozor.

    Máme další informaci z 29. července 1620, kdy štolu prohlíží komise ve složení Samuel Träger, M. Koller a Pavel Peuml. Tato komise shledala štolu ve velmi zanedbaném stavu. Štola byla zanesena a výdřeva z měkkého dřeva hnila. Loďkou se velmi těžko proplouvalo. Po Bělohorské bitvě byl u dvora kompetentní osobou pro správu Královské obory jakýsi pan Stahl, který však neměl zájem vydávat peníze na udržování štoly a ta se dále zanášela.

    Teprve v roce 1629 navštívila štolu komise a dostala se na loďce z obou stran jenom asi 10 metrů daleko. Bylo rozhodnuto provést rekonstrukci. Práce měly být vedeny střední šachtou a čištění štoly od této šachty na obě strany. Na tyto práce bylo uvolněno 100 kop grošů pro týdenní vyplácení mezd horníkům. Opakovala se situace, že se peněz opět nedostávalo a oprava trvala velmi dlouho. Až v r. 1633 je císaři Ferdinandu III. podána zpráva, že je štola opět ve vyhovujícím stavu. 

      Za vpádu Švédů do Prahy v r. 1648 je štola opět poškozena. Další oprava štoly v r. 1659 si vyžádala 517 zlatých. Protože štola nebyla řádně udržována i nadále chátrala. Ještě na počátku 18. století bylo možné celou štolou projíždět na zvláštní loďce. V roce 1711 byl poprvé v celé délce štoly zhotoven dřevěný chodník a v téže době se uvažovalo o možnosti celou štolu obezdít, ale finanční nákladnost byla důvodem, že se od záměru upustilo a následovaly jenom místní vyzdívky v nejnarušenějších částech a v šachtách (1. šachta r. 1736, 2. šachta r. 1741, 3. šachta v r. 1747). Samotná štola byla vyzdívána až po Vpádu Francouzů, kteří se snažili dostat právě Rudolfovou štolou do týla císařských vojáků.

    Nejhorší zásah do Rudolfovy štoly hrozil r. 1778, kdy profesor pražské inženýrské školy F. A. Linhart Herget přišel s návrhem na rozšíření Rudolfovy štoly a její přeměnu na kanál pro lodní dopravu z Prahy do Podbaby po vzoru francouzského kanálu Longuedoc z r. 1681. Tímto řešením by se vyhnul pražským jezům. Kanál by vedl přes Kampu  Čertovkou a podzemím rozšířené Rudolfovy štoly do Královské obory a Malé říčky. Finanční náročnost tohoto plánu jej pochovala.

    Nastává období, kdy Rudolfova štola ztrácí dočasně svůj význam. V Královské oboře je rybník vypuštěn a přeměněn v pole, pozemky jsou pronajaty. Celkový zájem o Oboru poklesl. V roce 1804 však nastává nová éra. Český purkrabí hrabě R. Chotek z Královské obory vytváří "veřejný libosad". V té souvislosti je nová potřeba vody a tak na jeho pokyn je štola opět vyčištěna a znovu slouží svému účelu. Asi 1 metr nad dnem štoly je položena nová dřevěná podlaha z fošen na rozepřených trámech a tato podlaha, musela být  často vyměňována, neboť hnila. I přes to byla kontinuálně dochována až do roku 1955!