Pár dnů po povodni bylo před vchodem do štoly samé bláto. Je vidět úroveň kam až voda dosahovala.

 

 

Ve štole zůstaly vykresleny tzv. vodní čáry, které vyznačily úroveň hladiny prvé a druhé kulminace povodně

 

 

V minulosti byla některá místa ve štole pokryta cementovým postřikem, který se olupuje a opadává 

 

 

První průzkum kašny turbíny ve vodárenském domečku byl proveden potápěčem

 

 

Po vyčerpání stále přitékající vody ze štoly do kašny, se z vody vynořila turbína

 

 

Otevřením revizního otvoru na tělese turbíny jsme nalezli možnost pro odvod vody a snížení hladiny ve štole

 

 

Na stěnách štoly jsou stopy po způsobu ražby "želízkováním"

 

Na stěnách štoly je na řadě míst svědectví po provedených opravách. Jsou zde osazeny pamětní desky.

Nejvíce narušená část štoly je asi 100 metrů od vchodu z navigace u Vltavy

RUDOLFOVA ŠTOLA PO POVODNI

 

Když se Prahou v srpnu roku 2002 přehnala velká voda, která překonala vodu stoletou a je dnes již označována za vodu pětisetletou,  prohnala se povodeň i skrze průkop pod Letenskou plání – Rudolfovou štolou. Podle velmi střízlivého výpočtu – kdy byly použity koeficienty pro nejobtížnější průtočný profil – během povodně štolou protékalo více než 1,5 metru krychlového vody za sekundu. A tento proud přiváděl zkratkou vltavského meandru do Stromovky vodní tok proti hlavní záplavové vlně, postupující Stromovkou od vzduté Malé říčky. Voda z Rudolfovy štoly vytékala ve dvou hladinových úrovních, které je možné ještě dnes sledovat jak ve štole, tak i u jejího ústí. Na stěnách jsou vykresleny tzv. vodní čárou dvě úrovně – z kulminace prvé vlny (8. – 9.8.2002) a z kulminace druhé vlny (14.8.2002). Při dosažení maxima byla úroveň zátopové hladiny ve Stromovce na úrovni klenby vstupního kamenného portálu Rudolfovy štoly a zasahovala až nad úroveň oken vodárenského domku u štoly.

Ihned po opadnutí vody jsme pro Odbor městské zeleně MHMP prošli celou Rudolfovou štolou a zjišťovali její stav po povodni. Ve štole bylo vplaveno velké množství řídkého, silně páchnoucího bahna s příměsí všeho možného, co voda přinesla. Místy náplav vytvářel hrázky a hloubka vody tak kolísala až do pasu. Pochozí dřevěná lávka, která byla zřízena dříve v délce 350 metrů od vchodu ze Stromovky pro turistické prohlídky, byla pokryta naplaveným bahnem, trouchnivějící fošny se místy pod námi bortily a v konstrukci lávky byly zachyceny spolu s bahnem vplavené PET lahve, igelity, úlomky dřeva, klacky a různé další předměty, bránící plynulému průtoku vody. V některých místech byly ve vodě na počvě štoly opadané úlomky uvolněné horniny. Elektrické osvětlení, v části štoly s pochozí lávkou, bylo na řadě míst uvolněno z úchytů, některá svítidla rozbitá a v jiných uvnitř stála voda, izolační stav rozvodu byl narušen.

Horninový masiv, ve kterém je Rudolfova štola vyražena, tvořený letenským souvrstvím břidlic, drabovských křemenců, drob a měkčích prachovců - zvrásněný a s výrazným úklonem vrstev, není ideálním pro stabilitu neobezděných stěn – zejména pokud dojde k průtoku vodního proudu v plném profilu díla.  A tak stěny i strop štoly, ve svých neobezděných částech, vykazují různou mechanickou odolnost a stabilitu. Proto bylo při naší prohlídce i jedním z hlavních úkolů, věnovat pozornost stavu stěn a stropu.

Po odevzdání naší zprávy a návrhu nezbytných oprav, jsme byli vyzváni k provedení námi navržených opatření a práce byly rozděleny na část pro nás a část, kterou provede středisko Vodní toky podniku Lesy Praha.

Edgar T. Havránek, autor rozsáhlé publikace Neznámá Praha, vydané více než před půl stoletím napsal: „Nemyslete však, že Rudolfova štola vždycky vypadala a vypadá takto krásně. To jenom, když je řádně a dokonale vyčištěna. Při takovém čištění nutno z ní dáti vyvézti pracovitými lidskými krtky celá sta vozíků bahna a úlomků břidlice, což je práce nemalá, uvážíme-li, že lidé v tomto podzemí jsou nuceni pracovat pouze při svitu hornických kahanců…“

A tak jsme se stali těmi lidskými krtky.

To jsme ještě netušili, že nás čeká mnohé překvapení. K tomu aby bylo možné rozebrat starou pochozí lávku v délce 350 metrů, bylo nezbytné snížit hladinu vody ve štole natolik, že se tato lávka v zatopené  části vynoří z vody. Voda protékající štolou do Stromovky ve vodárenském domečku přepadala bezpečnostním  přelivem  do 6 metrů hluboké šachty. Ano, zde bylo v roce 1859 umístěno vodní kolo o průměru 4,8 metru, které pohánělo čerpací zařízení. Toto zařízení vytlačovalo vodu o 40 metrů výše do vodojemu u letohrádku a odtud byla voda rozváděna samospádem na závlahy i k jednotlivým objektům. Autorem byl Romuald Božek, syn Josefa Božka, známého konstruktéra. O více jak půl století později  - r. 1923 – vystřídala vodní kolo turbina, roztáčející čerpadlo s výkonem 5 litrů za sekundu.

Kašna turbíny byla vrchovatá a jak dostat vodu ze štoly, nebo ji alespoň snížit hladinu, to je možné buď uzavřením přítoku vody do štoly z Vltavy a odčerpáním vody ze štoly, nebo dostat vodní hladinu v kašně pod úroveň dna přítokového kanálu od štoly. Pokud totiž voda teče přes bezpečnostní přeliv je hladina ve štole vzduta na 80 centimetrů.

Stavidla v domečku nazývaném „Havírna“ na břehu Vltavy jsou tři. Jedno volně spouštěné na řetězu v nátoku od Vltavy – údajně v poloze „uzavřeno“. Za ním je bezprostředně druhé pro jemnější regulaci s ručním ovládáním klikou a převodem. Následuje stavidlová komora, kterou zakončuje ručně ovládané stavidlo v nátoku do štoly. Za normálního stavu spustíte prvé stavidlo, zavřete druhé. Necháte odtéci vodu z komory a uzavřete stavidlo do štoly. A má být po přítoku. Leč, prvé stavidlo je zaseknuté v poloze kdy je pod ním volný průtok. Druhé stavidlo má zkroucené táhlo a netěsní. Ve dnu stavidlové komory je otvor o blíže neurčené velikosti, kterým sem proniká vody přímo z Vltavy. Znamená to buď trhlinu v základech objektu, nebo, že je objekt podemletý. A tak naplněni obavou, zda není poškozena i vlastní obezdívka štoly za stavidlem, jsme se brodili až ku stavidlu směrem ze štoly. Naštěstí poškození končí ve stavidlové komoře.

Nezbylo nám, než uvnitř štoly vypažit z fošen provizorní hrazení do výše 1,6 metru a tím omezit vliv hladiny Vltavy na kolísání hladiny ve štole.

Ve vodárenském domku ve Stromovce jsme hledali stavební výpust z kašny turbíny. Nikdo nám nebyl schopen říci zda existuje, ani zda je v kašně turbína. Pod kašnu ze dna šestimetrové šachty se nám pro stále padající proud vody nedařilo proniknout. Rozhýbali jsme ovládací mechanizmy k turbině, až po konečné regulační spřáhlo. A stále bez výsledku. Tak jsme na pomoc přizvali potápěče. Ten zjistil, že pod hladinou je těleso turbiny, ale i velké množství suti a všelikého odpadu od poslední rekonstrukce. Pomohli nám Vodní toky nasazením výkonného čerpadla s hydraulickým pohonem. Jako jediné řešení po vyčerpání vody a vynoření turbíny nad hladinu bylo otevření revizního otvoru, kterým v současnosti vodu odvádíme. Celou kašnu bude nutné vyčistit a troufáme si říci, že jsme schopni turbínu zprovoznit.

Teprve po těchto krocích jsme mohli přistoupit k vlastním pracím ve štole. Ale i dnes se zde brodíme vodou po kolena a její teplota 2° až 5° C není příjemná. V celé délce štoly jsme provedli obtrhání uvolněných částí horniny ve stěnách a stropu. Je to práce náročná, kdy je nutné co nejméně narušit stěny a strop a odstranit všechny části, které mohou samovolně odpadnout. Kontrola stability horniny se musí provádět vždy před každým započetím práce. Skrze celou štolu byl protažen a zavěšen kabel s osvětlením, které bude zprovozněno po opětovném připojení vodárenského domku na elektrickou síť . Předchozí osvětlení v úseku pochozí lávky bylo odstraněno. Nejobtížnějším je rozebírání staré dřevěné pochozí lávky, která byla v dlouhém úseku zdvojena a do prostoru bylo vplaveno bahno.Rudolfova štola je bezesporu královnou podzemní Prahy, dílo, které ve své době bylo nejdelším podzemním vodohospodářským dílem. Setkáváme se zde s rozmanitým střídáním geologických vrstev, na některých místech lze spatřit krápníkovou výzdobu, za kterou by se nemusela stydět mnohá turisticky zpřístupněná jeskyně. Ale velmi cenné jsou dochované stopy po způsobu ražby. Celá štola byla ražena ručně tzv. želízkováním. V místě mocnějších vrstev drabovských křemenců bylo k jejich rozpojování užíváno ohně.  Stačí pohled na dochované původní stěny a hned lze poznat způsob ražby i ze které strany ten či který úsek byl ražen.

Při doplňování vznikajících  nadvýlomů  je nevhodné používat beton, stejně jako v místech  měkčích hornin používat  betonový nástřik, či omítku – torkret. Na mnoha místech, kde při poslední rekonstrukci byla užita, vznikla krusta, za kterou se v měkčích horninových vrstvách hromadí voda a dochází k odloučení. K vyzdívce je vhodným materiálem dobře pálená cihla a ponechání drenážních otvorů.

Rudolfova štola, stejně jako každé podzemní dílo, vyžaduje pravidelnou údržbu, která předchází kumulaci škod a dílo tak nevzkvétá jenom bezprostředně několik let po náročné obnově.

        

 

Text a foto © Vladimír Vojíř