Krasové oblasti Rumunska se stala v posledních létech předmětem živé pozornosti zájmu jeskyňářů z ČSSR. Důvodů je více, jedním z nich je i skutečnost, že s rumunské strany je odborný zájem speleologů z bratrské socialistické země přijímán s porozuměním a rumunští jeskyňáři vítají prospěnou výměnu zkušeností, kterou pro ně takový styk představuje. Zájem našich speleologů se soustřeďuje nejvíce do klasických a nejrozsáhlejších krasových terénů, v oblasti Západních Karpat a v Banátském krasu. Rumunsko má však mnoho dalších vápencových oblastí, a to nejen v oblasti karpatského oblouku. Jedním takovým územím je rumunská Dobrudža, pás mezi dolním Dunajem a mořem, omezeným na severu deltou Dunaje a na jihu přecházející do Bulharska. Souhrnně zde můžeme mluvit o dobrudžském krasu, ne sice příliš bohatém krasovými jevy, ale velice zajímavém svou genezí i zvláštním rájem, který je podmíněn geologickou situací a tektonikou i specifickým podnebím.

Po stránce geologické jsou nositelem krasových jevů v Dobrudži terciérní vápence, uložené na starším podloží většinou horizontálně a nevykazujicí zejména v jižním a středním úseku výrazněji vrásnění. Poněkud odlišný vzhled má severní část Dobrudže v jejíž západní části se zdvihá krystalinikum ve formě pohoří a pahorkatiny. Jsou zde především známé Žulové Mačinské hory, které jsou pokládny za “nejstarší pohoří Rumunska”. Ve střední části pahorkatiny v okolí Nikulicelu vystupují na povrch velké masivy diabasu, dále k východu se objevují opět vápence. Vodorovně uložené vápence ve střední a jižní Dobrudži jsou pokryty namnoze silnými vrstvami zvětralin a spraší. Mimořádné suché podnebí s nedostatkem dešťů a velmi slabou a krátkodobou sněhovou pokrývkou je jedním z činitelů, které negativně ovlivňují plné uplatění srážkové vody při procesu krasovění. Proto důležitým genetickým činitelem zdejšího krasu jsou nepříliš silné vodní toky, respetive jejich fosilní úrovně. Protékající vodou,těchto podzemních potůčků a potoků vzniklo na území Dobrudže nejvíce rozsáhlejších jeskynních prostor nebo dokonce systémů.

Nejznámějším výskytem rozsáhlých podzemních prostor je známá oblast u komuny Limanu na jižním břehu Mangalijského jezera, které samo o sobě představuje údolí, zaplavené sladkou vodou pocházející z řady krasových vyvěrů. Vchod do jeskyně “Pestera de la Limanu (Limanská) je v údolíčku na západ od okraje obce, portál je očividně propadlý a polozasypaný· Za ním pokračuje chodba, po několika desítkách metrů se větví do dvou hlavních směrů : vlevo je “Labyrint” s množstvím chodbiček, dómků a prostor, uměle, vylámaných v antických dobách, kdy tady otroci dobývali stavební kámen pro nedaleké město Callatis / dnešní Mangalie/, vpravo pak daleko pokračující chodba zhruba jižního směru, přerušovaná místy závaly. Prostory jeskyně představují zřejmě cestu fosilního vodního toku, jsou vyvinuty v jediné horizontální úrovni bez komínů a propastí. Není zde krápníková výzdoba, hlinitá jeskynní výplň je většinou suchá a prašná stejně jako stěny, detailně modelované větráním. Celková délka jeskyně se odhaduje na několik kilometrů ( udává se od tří do osmi, spolehlivý plán však není k dispozici. Orientace v jeskyni a zejména v “Labyrintu” je obtížná, jsou známy případy dlouhodobého bloudění.

Vápencové vrstvy v jižní a také střední části Dobrudže vystupují výrazně z příkrovu povrchových zvětralin a spraší zvláště ve svazích rokli a údolí protékaných vodními toky. Taková situace je ve střední Dobrudži v povodí potoka Casimcea (Kasimča), které představuje největší vodní tok celého území. Ve středním jeho toku v okolí obce Tirgušor je výskytem jeskyní velmi známé údolí Tirgošorského potúčku, kde v blízkosti vyústění tohoto slabého toku do Kasimče je velká krasová vyvěračka, dnes regulovaná jako zdroj pitné vody pro celou velkou obec Tirgušor. Nad vyvěračkou, nad horní polovinou skalnatého svahu ve vápencových útesech otevírá vstupní portál a postranní propasťovitý otvor vedoucí do jeskyně, kterou místní obyvatelé jmenují “Pestera liliecilor” (Jeskyně netopýrů). V literatuře je uváděna také jako “Gura Dobrogei” s dle náhledu některých archeologů může být totožná s jeskyní Keiris, uváděnou v antické literatuře / Cassius Dio / jako místo, do něhož se skrylo gétské domorodé obyvatelstvo před římským vojskem. Jak lidový název naznačuje, je tato jeskyně významnou stanicí netopýrů, jichž se zde zdržují velmi početné kolonie.

 Jeskyně netopýrů se skládá z několika prostor, které jsou navzájem spojeny užšími průchody. Pozoruhodná je modelace stěn místy stropní kulisy a erozní tvary naznačují, že také v tomto případě jde o fosilní vývěrovou jeskyni, vytvořenou působením předchůdce dnešní vyvěračky, která v současné době vytéká zhruba o 60 - 70 metrů níže v nivě údolí. V jeskyni pracovali několikrát archeologové spíše namátkovým způsobem, plán prostor není k dispozici. Délku průchodných částí lze odhadnout asi na 400 metrů. Profil jeskyně vykazuje výškové rozdílly, komíny i propástky, což souvisí /ve srovnání s dříve uvedenou jeskyní u Limanu / s odlišnými mineralogickými s tektonickými vlastnostmi vápence. Možnosti prolongace jsou v Jeskyni netopýrů nepochybně značné a zdá se i nepříliš náročné.

Jen asi 5 metrů na jihozápad je v defilé skalních útesů pravého břehu Tirgušorského potůčku další větší jeskyně, kterou archeologové uvádějí jako “Pestera Adam”. Je to tektonická vertikální dislokace zčásti otevřena k povrchu. Její výplň poskytla důležité stratigrafické údaje a řadu archeologických nálezů, mezi nimi i doklady paleolitického osídlení, které je jinak v Rumunsku zatím málo prozkoumáno, velké množství výplně bylo při výzkumu vyvezeno před vchod jeskyně. Asi 5 km severozápadně od soutoku Tigušorského potůčku s Kasimčou se do tohoto potoka vlévá u obce Cheia od jihu, podobný malý potok, který ve své dolní části protéká velmi působivým vápencovým kaňonem, kterému se říká “Cheile Dobrogei” ( Dobrudžské soutěsky ). Hloubka kaňonu v ústí přesahuje 100 metrů a v jeho stěnách se vyskytují bizarní tvary skal, stěny a útesy, skalní věže a hřebeny, v detailní modelaci obecné a také výrazně vyvinuté žlábkové škrapy, vytvořené stékající i srážkovou vodou. Délka kaňonu je více než kilometr, v delší horní části údolí protéká potůčem mezi svahy, v nichž vápence vystupují ve formě ojedinělých útesů. V kaňonu Dobrudžských soutěsek je řada krasových dutin, z nichž mnohé jsou “školní ukázkou” krasovění, především embryonální kanály a nevelké korozí vytvořené dutiny na vertikálních dislokacích. Kromě nich se vyskytují i dutiny vzniklé vyvětráváním vrstevních ploch, které mají horizontální nebo mírněji skloněný průběh. Tento druh dutin je klasicky vyvinut zejména ve velkém abri nedaleko ústí po pravé straně potůčku. Největší jeskyně je v úrovni údolí ve vstupních útesech kaňonu na jeho pravém břehu, má gotický portál a jmemuje se “Cheie”. V rozsáhlé vstupní prostoře je uskladněn inventář, sloužící k provozu bufetu, který tu funguje několikrát v roce při lidových slavnostech. Jeskyně poskytla paleolitické nálezy a byla osídlena v řadě dalších období, v době, kdy Dobrudžu ovládali Římané mohla být i kultovním místem, jak by to naznačovaly dva řecké nápisy, které lze najít na malých vápencových útesech v postranním údolí asi 2 km na jihovýchod od ústí Dobrudžských soutěsek. Místo se nazývá “Pietrele scrise” ( Psané skály ) a nápisy psané řeckým jazykem a písmem označují hranici území zdejších starověkých kolonistů a v obou případech uvádějí také jeskyni, pravděpodobně dnešní Cheiu.

Poměrně malý výskyt vápenců v severní části Dobrudže, jejich morfologický ráz a další faktory způsobují, že významnější krasové dutiny z těchto míst nejsou uváděny. Že však tam ke krasovění došlo dosvědčuje případ z okolí Mahmudie ( východně od Tulče ). Jižně od této velké obce na menším táhlém pahorku vystupují vápence zvláště v jižním svahu. Za druhé světové války tam německá okupační vojska vyhotovila opěrný pozorovací bod, v němž prorazila štolu, dlouhou několik desítek metrů do nitra pahorku. Při ražbě se narazilo na krasovou dutinu plnou pizolitických i skapových krápníkových útvarů. Existence většího množství takových jevů podzemního krasu je velmi pravděpodobná.