Ve Stalagmitu č. 1-2/1982 jsem v příspěvku "Nejhlubší československé jeskyně" informoval české jeskyňáře o činnosti naší skupiny “ S P E L E O - D E T V A “ v masívu Krakovy hole na severní straně Nízkých Tater. V naší nejhlubší jeskyni Starý hrad jsme v té době dosáhli sifon v hloubce -343 metry. Dnes, kdy Starý hrad má délku 4,5 km a hloubku dokonce -424 metry, navazuji na zmíněný příspěvek touto novou zprávou.

Jaká je poslední část jeskyně před sifonem ? Po 200 metrech téměř horizontálního průběhu se Kaňon noří do písčitých nánosů. Nakonec mezi klenbou stropu a náplavy zůstává jen nízká prokopaná drážka vedle podzemního potůčku vydatnosti asi 4 l/s. Za touto 15 metrů dlouhou plazivkou následují už jen tři malé síně, na obrázku č. 1 označené I až III. Z první síňky do třetí protéká voda malým a mělkým sifonem "A" pod síňkou II, jejíž dno leží dva metry nad hladinou vodního toku. Převážnou část dna poslední síně zabírá Marcelova žumpa - jezero průměru asi šest metrů. Jeho dno se nálevkovitě svažuje pod svislou severní stěnu. V dvaapůlmetrové hloubce jsme pod stěnou na dně jezera zjistili malý odtokový kanál.

Odřezat si v jeskyni ústupovou cestu jejím úplným zatopením je nesporně dost neobvyklé, ale pro nás to bylo jediné řešení, jak koncové jezero odčerpat. Jak ukazuje obrázek č. 2, je myšlenka utěsnění sifonu "A" opravdu jednoduchá. Zastaví se tím přítok do Marcelovy žumpy a zadržená voda začne zaplavovat dno první síně, průlez do Kaňonu a postupně i poslední část Kaňonu. Do této nádrže jsme také chtěli přečerpat vodní obsah celého jezera Marcelovy žumpy a jeho sifonovitého pokračování. I když stoupající hladina v nádrži brzy zatopila průlez do Kaňonu, nehrozilo nám v uzavřeném prostoru před sifonem žádné nebezpečí. Hladina mohla vystoupit jen do dvoumetrové výšky a potom by voda přepadem přetékala po dně druhé síně do Marcelovy žumpy. Taková situace mohla však nastat až za 16 hodin, když by přítok 4 l/s z jeskyně zaplnil celou nádrž, jejíž obsah jsme odhadli na 250 kubických metru.

Obr.1 – situace u sifonu Marcelova žumpa. A, B – sifony, I. II. a III. – síňky

Projekt překonání sifonu jsem sice dokázal vyjádřit několika větami, ale jeho realizace v hloubce -343 metry a ve více než kilometrové vzdálenosti od vchodu nám zabrala celý rok. Nejdříve jsme pomocí duralové tyče protáhli sifonem “A” lano a po něm hadici světlosti 120 mm. Sifon jsme utěsnili hlínou a voda mohla protékat jen zmíněnou hadicí. Stačilo však zvednout její konec před Marcelovou žumpou a průtok vody se přerušil. Protože hliněná ucpávka sifonu “A” budila důvěru, spokojili jsme se odzkoušením nádrže jejím napuštěním jen do výšky půl metru. Tato nedůslednost se nám hned na další akci vymstila.

Hned první čerpací pokus skončil neúspěšně. Když jsme hladinu Marcelovy žumpy snížili o 40 centimetrů, ze sifonu "A" se náhle přihnala záplava kalné vody a během několika minut se hladina jezera vrátila do původní úrovně. Hliněná ucpávka sifonu "A" se totiž rozmočila a tlak vody ji provalil. V té chvíli si každý z nás dobře uvědomil, co by taková záplava mohla způsobit později, když jsme už leželi v kanálu odčerpaného sifonu. Proto jsme výpustnou hadici v sifonu "A" spolehlivě zabetonovali.

Jak jsme po dně jezera chodili, tak se zdánlivě soudržná hlína každým krokem stále více rozmělňovala a řídké bláto, stékající na nejhlubší bod kráteru, znemožňovalo jakoukoliv další práci.

Jaký byl další postup ? Na konci každého pokusu jsme museli pracně získanou "novou pevninu" zatopit a příště opět úmorně čerpat. Na dně kráteru jsme před odtokovým kanálem postupně postavili přehradu z ocelových nosníků, obloženou hliníkovými profily. Tato kovová hráz, přinýtovaná mezi skalními stěnami, zadržuje nejen stékající bláto, ale vytváří i prostor pro ukládání bláta vytěženého z kanálu. 30. října 1982 jsme se chodbičkou dostali do vzdálenosti 5 metrů do nepatrné síňky, jejíž dno leží tři a půl metru pod normální hladinou vody. Ani zde se však strop nezačíná zvedat na druhou stranu sifonu - naopak pokračující, kanál stále mírně klesá do řídkého bláta.

Tím skončily naše pokusy o překonání sifonu na nejhlubším místě Starého hradu. Nemohu tvrdit, že by se nedalo pokračovat ještě několik metrů, spíše nás odradily deprimující pracovní podmínky. Přeci jen jsme se o druhé - neznámé straně sifonu něco dozvěděli. Protože vyčerpané množství vody nebylo větší než obsah jezera, není na druhé straně sifonu žádná větší nádrž. Přepad na konci sifonu musí být dostatečně široký, což vyplývá z nepatrného zvýšení hladiny jezera nad normál při vypouštění zadržené vody. Jakou metodou však určit délku a hloubku té části sifonu, kterou jsme nedokázali vyčerpat ?

Neúspěch na nejhlubším místě Starého hradu nám ještě v roce 1982 vynahradil překvapující objev za Revajovým dómem. Kromě Marcelovy žumpy zůstávala totiž v jeskyni nevyřešená i otázka proudění vzduchu. Intenzivní průvan začal jeskyní proudit po otevření sifonu na dně Síně průzkumníků v roce 1980. Proudění vzduchu se nezjistitelně ztrácelo ve velkém prostoru Revajova dómu. Nejdříve jsme si mysleli, že průvan pokračuje směrem k sifonu. Podrobnější pozorování však záhy spolehlivě ukazovalo, že klima v Kaňonu je statické.

Dalším otazníkem byla nevyjasněná geneze jeskyně. Celá známá část Starého hradu se nám jevila jako boční větev, která se k hlavnímu tahu připojuje v Revajově dómu. Hlavní tah pokračuje Kaňonem do Marcelovy žumpy, ale odkud přichází ? Předpokládali jsme, že hlavní vodní tok přitékal z centrální části masivu Krakovy hole a proto jsme začali hledat, pod západní stěnou Revajova dómu. Pod převislou a rozrušenou stěnou dómu širokou 30 metrů, ke které přiléhá mohutná vrstva materiálu zříceného ze stropu, však nebyl ani náznak dalšího pokračování. Sledování průvanů – v některých speleologických skupinách tak podceňované - nám v minulosti vždy pomohlo k objevům a nezklamalo nás ani v tomto případě. S velkou dávkou štěstí jsem v nepřehledné změti rozdrcené horniny pod stěnou našel v létě 1981 tu jedinou škvíru, která "dýchala". Nové pracoviště však stálo v pořadí důležitosti až na druhém místě a občasné kopání postupovalo pomalu. Nebyla to práce ani příliš radostná, ani perspektivní. Sondu jsme razili šikmo pod stěnu, v rozrušené hornině, kde mezery mezi poklesnutými bloky vyplňovala mazlavá hlína. Už jen vědomí, že se takto budeme muset zahloubit třeba i deset metrů a možná bezvýsledně nepřidávalo nikomu chuť do práce.

Až při pohledu z té druhé strany jsme ocenili přesnost, s jakou byl určený směr výkopu, i když v převážné míře jen na základě speleologické intuice. Kdybychom razili o metr vedle do nové části jeskyně bychom nikdy nepronikli. Chodba, do které jsme potom vstoupili, měla podle všech předpokladů stoupat. Vždyť i režim proudění vzduchu nasvědčuje tomu, že nová jeskynní větev musí probíhat vzhůru k dosud neznámému hornímu vchodu. První dva dómy, kterými nový objev začíná, se Revajovu dómu rozměrově nevyrovnají, jsou však neuvěřitelně rozrušené. Jejich dno skutečně mírně stoupá. Konec druhého dómu se však náhle propadá dvacet metrů do širokého meandru. Na jeho dně jsme nalezli dvě klesající větve - mladší, ale již opuštěné cesty předpokládaného hlavního vodního toku.

Starší z nich, výše položená větev klesá zpět pod Revajův dóm a představuje další logickou úroveň zahlubování po stejném systému poruch. Půdorysně, končí uprostřed Revajova dómu, ovšem 60 metrů pod jeho dnem, v úzké, zahliněné a zatopené puklině. Do tohoto meandru jsme však sestoupili až na dalších akcích a zaměřením jsme určili jeho nejhlubší bod - 333 m.

Daleko jsme ale nedošli. Ze staré úrovně se zde zachoval zase jen krátký úsek a strmě klesající sutinový svah nás zavedl na balkón z obrovských bloků, zaklíněných mezi stěnami divokého podzemního kaňonu. Z tohoto místa jsme také poprvé zaslechli hukot, který mohla vydávat jen silná bystřina ve strmém skalním korytě.

Bystřina hučela nejen před námi, ale i pod námi. Na několika místech jsme se proto pokoušeli slézt k vodě nebezpečnými otvory propadnutými v závalovém dně, ale bezvýsledně. Nakonec jsme se vydali přes bariéry zaklíněných bloků, pod troskami propadnutých starších úrovní proti proudu dosud neviditelné bystřiny. Poprvé jsme ji spatřili z působivého stanoviště ; ze skalního mostu mezi svislými stěnami kaňonu vzdálenými od sebe jen tři metry, osm metrů nad jeho dnem. Zpěněná podzemní bystřina průtoku asi 20 l/s se před námi řítila do hloubky úzkým skalním žlabem, skloněným asi sedmdesát stupňů.

Odtud vede cesta proti proudu úzkým meandrem, dlouhým 80 metrů. Přerušují ho dvě vodní kaskády. Pracné vymýšlení místopisného názvu nám tady ušetřil Jano Slančík. Na druhé kaskádě spadl z třímetrové výšky přímo na záda, naštěstí do vody. Od "Jankova vršku" se z úzkého meandru zanedlouho vyleze do prostorné chodby. Je to pokračování nejvyšší části Velkého kaňonu. Chodba má oblou říční klenbu, je široká 4 až 8 metrů a 10 až 15 metrů vysoká. Na jednu stranu vede zpět nad Dušanovu próbu, kde se rozšiřuje do dómu zvaného " Bublina " (17 x 40 m). Na opačnou stranu; původním JJZ směrem, pokračuje chodba s šumící bystřinou ještě 150 metrů až k závalu, který tvoří zatím neproniknutelnou bariéru.

Mám-li zhodnotit tuto etapu objevů, ze sondy pod západní stěnou Revajova dómu jsme hlavním tahem postoupili v délce 450 metrů. Když k tomu připočítáme ještě větve klesající pod Revajův dóm (-333 m) a k sifonu Muti (-378 m), prozkoumali jsme od jara 1983 celkem 800 metrů nových chodeb. Pokud se nám podaří překonat zával na konci Velkého kaňonu, máme velkou naději proniknout do rozsáhlé podzemní odvodňovací sítě masívu Krakovy hole. Nasvědčuje tomu nejen objev vydatného vodního toku vytékajícího pod závalem, ale i silný průvan proudící závalem. Průzkum aktivní větve, kterou odtéká bystřina ze dna Velkého kaňonu, přinesl překvapující objev spojený s překročením hranice čtyřistametrové hloubky. Dlouho marně jsme hledali cestu po proudu vodního toku. Ve skalním žlabu pod Dušanovou próbou totiž voda mizí v sifonu pod závalem.

Nakonec jsme v dutinách mezi závalem, 50 metrů před Dušanovou próbou, určili místo, kde potok opouští dno kaňonu a vtéká do mladšího kanálu. Byla to ovšem zase jen naše domněnka, podložená pouze hukotem vody pod další vrstvou závalu. Následující práce však potvrdily, že i toto místo jsme určili mimořádně přesně. Rozebírat zaklíněné bloky, o které se opírá desetimetrová vrstva závalu nad námi, nebylo nic příjemného. Zával se částečně opíral i o převis ve stěně kaňonu, ale úkryt pod ním byl jen morální. Po každém odstřelu změnily bloky polohu. Konečně 3. dubna 1983 se mezi nimi otevřel úzký průlez dolů. Osmimetrový žebřík končil v hlubokém jezírku do kterého padá proud vody z výše položené skalní mísy. Zde si každý spokojeně vydechne, protože strop i stěny mírně klesající, úzké a několik metrů vysoké chodby konečně tvoří pevná hornina. Krátký meandr vede nad Říční propast. Bystřina nejdříve nabírá rychlost na malé kaskádě a potom se řítí do 20 metrů hluboké studny.

Vertikální úseky definitivně, končí v hloubce - 390 metrů, odkud odtéká podzemní potok mírným spádem a vytváří jen malé peřeje a jezírka. Doufali jsme, že už máme všechny překážky za sebou a že další postup bude pohodlný. Po sedmdesáti metrech, přesně ve 400 metrové hloubce, se však chodba uzavírá. Její skalní čelo protíná beznadějně úzká puklina. Do ní se vlévá podzemní potok a strmým spádem mizí do hloubky. Kam až baterka dosvítí, jsou stěny pukliny od sebe vzdálené jen deset až patnáct centimetrů.

I když zde cesta po proudu vodního toku končí, jeskyně má další pokračování. Těsně před puklinou, metr a půl nad dnem chodby, je v její levé stěně otvor do 350 metrů dlouhého odtokového kanálu, který bystřina již dávno opustila. Z aktivní chodby odbočuje pod ostrým úhlem a míří na SSZ, podobně jako výše položená větev sifonu Muti. S výjimkou posledního krátkého úseku, kde drobný přítok napájí koncový sifon v hloubce - 424 metry, je v této větvi až neuvěřitelné sucho. Na některých místech je tak sucho, že při prolézání úžin se okolo nás prášilo. Přitom má tento kanál několikanásobně sifonovitý tvar. Tím chci zdůraznit, že při zaplavení – a na podzim 1984 k tomu skutečně došlo - zde vznikne soustava dlouhých a komplikovaných sifonů.

17. května 1984 jsme do potoku na dně Velkého kaňonu vlili 10 litrů roztoku fluoresceinu. Vzdálenost vzdušnou čarou dva kilometry a výškový rozdíl 326 metrů (od úžiny v hloubce -400 m ) překonala obarvená voda překvapující rychlostí. Za 15 hodin už vytékala ve vyvěračkách Medzibrodie na dně Jánské doliny (762 m n.m.·). Tím jsme dokázali existenci předpokládaného podzemního hydrologického systému Krakova hola - Jánská dolina, který dosahuje výškový rozdíl 726 metrů !

V podzemí se k němu připojuje přítok z jeskyně v Záskočí ( odvodnění horského hřbetu Prednie). V nejbližších letech se nám pravděpodobně podaří dokázat, že tento hydrologický systém překonává v podzemí více než 900 metrů. 200 metrů nad dnešním vchodem do Starého hradu, pod vrcholem Krakovy hole, ve výšce 1.689 m n.m. jsme totiž v letech 1983 a 1984 objevili novou jeskyni ("Jaskyňa slnečného lúča" - bude předmětem samostatného příspěvku) s vodním tokem, která má v současnosti hloubku -113 metrů a délku 507 metru.

Prvním je puklina v hloubce -400 metrů, do které odtéká podzemní bystřina. Nyní budujeme na posledním třicetimetrovém vodopádu malou vodní elektrárnu, která bude zdrojem energie pro práce spojené s rozšiřováním zmíněné úžiny. Druhým a nesporně nejnadějnějším místem je zával na konci Velkého kaňonu směřujícího pod jeskyni "Slunečný lúč". Na spojení obou jeskyní se však musíme dívat střízlivě. Jednak to je výškový rozdíl 500 metrů a v každé jeskyni je jiný režim proudění vzduchu.

V tomto příspěvku jsem se už jednou zmínil o neznámém horním vchodu do jeskyně. Pochopitelně, že to nemusí být vchod v pravém smyslu slova, ale místo, v kterém jeskyně komunikuje s povrchem a které má větší nadmořskou výšku jako dnešní známý vchod. Najít však tento bod na obrovské rozloze Krakovy hole, porostlé navíc hustou kosodřevinou, bude asi tvrdý oříšek.