V předkládaném příspěvku shrnuji nejdůležitější výsledky revizních výzkumů krasových výskytů v Ledči nad Sázavou a jejím okolí, které jsme během uplynulých let provedli společně s M. Peškem (†). V návaznosti na jeho diplomovou práci na katedře geologie PřFUK. V minulosti bylo věnováno krasovým jevům u Ledče několik obsáhlejších článků (Homola 1952; Králík, Skřivánek, Turnovec 1966), kde lze nalézt všechny základní údaje, a tak se zaměřím pouze na nová zjištění a změny v dosud publikovaných pracích nezaznamenané.

Krasové jevy jsou na Ledečsku vytvořeny v drobných, vzájemně izolovaných polohách krystalických vápenců posázavské pestré série českého moldanubika. Vápencová tělesa jsou uložená v pararulách a ty jimi též společně s žilami křemene a pegmatitů hojně prostupují. Vlastní vápence často znečišťuje i výraznější silikátová příměs. Podmínky pro krasovění tedy zdánlivě nejsou právě příznivé, přesto však v uvedené oblasti vznikly dosti četné a relativně rozsáhlé krasové prostory, jež svým významem zaujímají (dnes již spíše zaujímaly) mezi českými krasovými jeskyněmi významné místo.

Nejdelší jeskyní oblasti byla svými téměř 200 m jeskyně Na Hůrce. Její původním, dlouho známým vchodem byl řícený závrt na jižním okraji Ledče. Roku 1932 byl na opačném konci jeskyně při vyklizovacích pracích otevřen vchod druhý, který byl později uměle zavalen. Poté, co městská zástavba postoupila až do bezprostředního okolí jeskyně, byl i původní, dřevěným schodištěm zpřístupněný vchod a velká část dále pokračujícího vstupního dómu při parkové úpravě terénu roku 1969 z bezpečnostních důvodů zavezen a jeskyně tak zanikla. Na místě vchodu je dnes možno spatřit pouze nevýraznou poklesovou depresi v sesedající se navážce.

Další v známou jeskyni v Ledči je jeskyně Pod Šeptouchovem, nacházející se na jihozápadním okraji města na úbočí vrchu Šeptouchov. Prostorné chodby zde dosahují délky 130 m, nejnižší partie jeskyně vyplňují dvě sifonovitě propojená, až 3 m hluboká jezera, členěná mohutnými, od stropu odtrženými bloky vápence. Hlavní chodba je narušena zpřístupňovacími pracemi, kdy zde bylo zřízeno betonové schodiště a chodník s již nefunkčním elektrickým osvětlením, a instalací dnes již se rozpadajícího čerpacího zařízení (jezera v jeskyni sloužila, před vybudováním vodní nádrže Švihov na Želivce jako doplňkový zdroj městského vodovodu). Celý objekt jeskyně je uzavřen a je v majetku Východočeských vodovodů s kanalizací. Jeskynní prostory vynikají bohatostí sintrové výzdoby a pestrosti jejích tvarů (pisolity, stalaktity, stalagmity, stalagnáty, krápníkové vodopády, záclony), které je zde ze všech jeskyní v moldanubických vápencích nejlépe a v největším množství vyvinuta. Nově byly v jeskyni zjištěny rozsáhlé povlaky nickamínku, pokrývající v mocnosti 5 - 10 cm velkou část SV stěny hlavní chodby (drobnější výskyty nickamínku byly nalezeny i v nedalekých menších jeskyních Habrecké a V Zámecké zahradě).

Při průzkumu se v jeskyni Pod Šeptouchovem též podařilo ve střední části Hlavní chodby při její severovýchodní stěně uvolnit těsný klesající kanál, jenž ústí do nízké síňky, omezené závaly vápencových bloků a suti, se dnem zaplaveným vodou. Menší podobné prostory se nacházejí i na dalších místech jeskyně. Je zde možno usuzovat na existenci spodního "patra", probíhajícího pod známými suchými partiemi jeskyně. To je však z velké části zatopené a zařícené (často jde i o systém dutin mezi opadanými stropními bloky, jejichž akumulace mnohde vytvářejí současnou počvu chodeb).

Na další neznámé prostory, vzniklé na poruchách paralelních s průběhem dosud známých chodeb, mohou ukazovat rozsáhlé závaly v tektonicky rozrušených jihozápadních částech jeskyně, ale i v tomto směru, stejně jako ve směrech ostatních, vápencové těleso poměrně brzy vykliňuje. Eventuální překonání závalů, o které již bylo v minulosti učiněno několik menších neúspěšných pokusů, je značně problematické. Zatím nebyl uskutečněn speleopotápěčský průzkum jezer, a tak zůstává neověřená i možnost průniku za závaly pod západní stěnou západního jezera, i když ani zde není naděje na úspěch příliš značná.

Poslední z největších jeskyní na Ledečsku je jeskyně Čertovy díry, jejíž vchody jsou situovány v pravém údolním svahu Želivky 1 km západojihozápadně od osady Kožlí (3 km jihozápadně od Ledče). Převážná část jeskyně vybudováním vodního díla Švihov (stavba dokončena roku 1976) zmizela pod vzdutými vodami přehradní nádrže. O tom se zmiňuje již Turnovec (1979), a proto pouze doplnění údajů o konkrétním rozsahu zatopení. Z původních sedmi vchodů jeskyně zůstaly nad hladinou pouze tři nejvýchodnější a z povrchu otevřené 6 m hluboká propast ve střední části jeskyně (i přes svoji skromnou hloubku zajímavá tím, že je jedinou propastí typu light hole v krystalických vápencích moldanubika). Maximální hladina vody v nádrži je ve 379,20 m a. m. a dosahuje úrovně dna propasti, jehož západní část s navazujícími chodbami je tak zatopena. Nezatopené zůstávají pouze prostory východně od propasti, tzn. především partie nazývané Čertův stůl, v celkové délce 50 m, což představuje zhruba 1/3 původní rozlohy jeskyně.

Pro úplnost je třeba ještě dodat, že v prostoru hliniště bývalé cihelny na západním okraji Ledče byla v jednom z lomu po dřívější těžbě vápence zjištěna silně zkrasovělá vápencová stěna o délce asi 30 m a výšce 10 m, ve které ústí několik drobných puklinových jeskyněk. Podle sdělení hlídače cihelny a informací od místních obyvatel jde o zbytek větší, v minulosti odstřelené a zasypané jeskyně. Tvořila ji prostorná chodba, vedoucí do vzdálenosti 50 m. Pak se zúžila a nebyla proto dále prolezena, přestože měla patrné další pokračování.

Ze všech dosud uskutečněných průzkumů krasových jevů v Ledči a okolí vyplývá značný speleologický význam uvedené oblasti, zvláště pak v rámci moldanubika. Krasovění se zde neprojevuje nahodile, ale postihuje většinu vápencových poloh. Krasové dutiny dokonale "využívají" celého objemu vápencových těles a jsou příkladem toho, že za jinak příznivých podmínek nemusí být vysoký stupeň metamorfózy vápenců, jejich malá mocnost, nižší chemická čistota a hojnost nekarbonátových vložek překážkou rozvoje krasových procesů. Pokud vezmeme v úvahu velikost objemu krasových dutin a objemu vápencových těles, tak některé vápencové výskyty u Ledče patří k vůbec nejintenzivněji zkrasovělým polohám vápenců u nás, v nichž jsou vytvořeny větší jeskyně.

Významná je dobře vyvinutá charakteristická hydrologie krasu drobných těles silně metamorfovaných karbonátů v jeskyni Pod Šeptouchovem a jeskyni Na Hůrce, představující specifický přechod od hydrologie puklinových vod k typické hydrologii krasové. V moldanubických vápencích neobvyklá je i již zmíněná krápníková výzdoba v j. Pod Šeptouchovem. Ledečsko je rovněž jedinou oblastí souvislého výskytu krasových jeskyní v moldanubiku, umožňující začlenění jeskynních prostor do vývoje říčních teras.

Dosti značné zkrasovění krystalických vápenců je u Ledče umožněno uplatněním celého komplexu faktorů, které, jak je zjištěno i v jiných oblastech moldanubika, ovlivňuji krasovění malých těles karbonátových metamorfitů zvláště příznivě. K nim patří například vhodná pozice vápenců v nekrasových horninách, větší rozsah denudačního a erozního obnažení vápencových vložek a dostatečná energie jejich reliéfu, relativně malá mocnost pokryvných útvaru, možnost vývoje jeskyní v těsném kontaktu a povrchovými vodními toky a řada dalších.

Speleologie však v současnosti uvedenému území mnohé dluží. Od roku 1964, kdy byl Krasovou sekcí v rámci komplexního zhodnocení zátopového území vodního díla Švihov realizován zatím nejpodrobnější průzkum všech známých jeskyní v okolí Ledče s cílem zjistit, zda neexistuje možnost úniku vod krasovými dutinami z přehradní nádrže do Sázavy, nebyly již v oblasti učiněny žádné další speleologické výzkumy a žádná ZO ČSS zde dosud nepracovala. Přesto jde o území velmi perspektivní, i když velikost případných nových objevů bude vždy limitována omezeným rozsahem vápencových těles. V této souvislosti je zajímavá dřívější neobyčejná aktivita městské správy, která hodlala jeskyně v Ledči s velkými investicemi zpřístupnit veřejnosti. Za tím účelem začaly být v jeskyních prováděny rozsáhlé vyklizovací a prolongační práce, kdy byly jeskynní prostory podstatně rozšířeny, prodlouženy a upraveny. Výsledky ovšem neodpovídaly očekávaným představám o možnostech turistického využití, a proto se od dalších plánů upustilo. V následujícím období pak dochází k opačnému extrému, zájem o zdejší jeskyně zcela pominul, ty jsou devastovány a celá krasová oblast upadá dnes již v zapomnění.