Z Prahy jsme vyrazili 29.4.1983 do Ostravy, kde nás čekal Lumír, Galo a dva gazíky. Rychle jsme přeložili věci a přepřáhli vrchovatě naložený vlek od škodovky, která jej přivezla z Prahy. A honem jsme pospíchali směr Košice a hraniční přechod do SSSR. Když jsme vyjeli z Ostravy počínalo svítat. Spěch byl na místě, neboť jsme nevěděli zda bude na 1. Máje hraniční přechod otevřen a nakonec každá získaná hodina na cestě, znamenala o to více času na jeskyně.

Do Lvova jsme dorazili za hluboké noci a po dalším zážitku z cesty. Když jsme se blížili po široké a osvětlené silnici k městu, byl před námi náhle v takovém ďolíku kus neosvětlený a za ním se zase svítilo. Než jsme se stačili rozkoukat, cítíme, že s celým gazíkem i s vlekem plujeme vzduchem. Bác a skáčeme kupředu. Prostě silnice náhle končila. Žádná značka ani prkno přes cestu. Najednou půl metru do jámy, kde byl rozhrnutý makadam, jako podklad pro novou silnici. Bác, druhá rána a vedle přistál druhý gazík. Když jsme projeli asi kilák staveništěm, tak silnice zase normálně pokračovala až do města. Nakonec místní to znali a na silnicích v SSSR se normálně v noci nejezdí. To jezdí jenom milice, armáda či sanitky.

Cestou nemůžeme ani za tmy zabloudit. Silniční značení je dobré a na všech křižovatkách a na dlouhých silničních úsecích je stanoviště hlídky milice. To poznáváme když nás první hlídka staví. Nechávají nás jet i v noci a předávají si nás. Potom již u některých stanovišť kontrolují jenom SPZ. Tento systém chápeme druhý den když po mnoho desítek kilometrů je právě hlídka GAI pouze jediným co na silnici potkáváme. Několik ojedinělých vozidel. Žádná stavení. V případě potřebné pomoci, při nehodě a pod. těžko budete na silnici hledat telefon. Pomoc můžete získat právě od hlídky GAI a tak je nutné aby jste věděli, kde ji nalézt. Proto také jsou podél silnice velké značky, které vás na stanoviště upozorňují.

Když nás zastihlo ráno za Lvovem, byl 1. máj. Nejdříve jsme jeli dlouhý úsek širokou a zcela prázdnou silnicí a po desítky kilometrů naším společníkem bylo několikanásobné stromořadí kde na topolech dosud bez listí bylo jedno hnízdo vedle druhého a velké množství ptáků. Byla to hnízdiště vran. Zírali jsme s očima na vrch hlavy, něco takového nikdo z nás dosud neviděl. Mezi ptáky jsme viděli i četné straky, ale zase v množství, které nás uvádělo do vytržení.

Odpoledne jsme v Kyjevě. Po krátké přestávce, kdy se rozhlížíme po městě, opět usedáme do gazíků a pokračujeme v cestě. Ještě za světla v Poltavě tankujeme a mezi Poltavou a Charkovem nalézáme v atlasu odbočku, která nám po cca 50 km jízdy ušetří téměř 360 km po hlavní trase. Tím, ale předjíždíme hlášení miličních hlídek a objevujeme se na stanovišti hlídky, které ještě o nás nedošla hláška. Po delší diskusi se vše vysvětluje a můžeme zase pokračovat v cestě. Protože je však noc a počet ujetých kilometrů je ohromný, požaduje na nás GAI přerušení cesty a odpočinek. Vjíždíme na úhor vedle silnice a na tři hodiny všichni uléháme.

Vyjíždíme a těšíme se, že po pár hodinách budeme u cíle naší cesty. Avšak změna. Po několika kilometrech Lumírův gazík začíná bruslit. Levé zadní kolo je špatné. Tu dlouhou cestu nevydržel disk kola, rozpadl se a pochopitelně duše i guma vzaly za své. Nasazujeme rezervu a pro oba gazy nám zbývá jedno rezervní kolo dohromady. Poslední stovky kilometrů a vjíždíme do svátečně vyzdobeného Simferopolu - metropole Krymu.

Ve dnech 3. a 4.5.83 setrváváme v Simferopolu. Proběhla naše registrace. Věnujeme se prohlídce města, která je spojena s nákupy suvenýrů. Téměř každý si kupujeme v obchodě s cizojazyčnou literaturou některou z našich knih, které jsou doma rozebrané. Navíc i cenově výhodnější. A tak každý kdo máme doma malé děti s radostí kupujeme knihy pro nejmenší. Někdo zase si udělá radost nářadím, ale největším potěšením jsou pro nás malé benzinové vařiče. Navštěvujeme i místní tržnici, zavítáme do místní pivnice. Několik jedinců neodolá a ochutnává na ulici u cisterny kvas. Také obdivujeme dva druhy poštovních schránek. Zjišťujeme další praktické zařízení. Do jedněch schránek se hází místní pošta, která má být doručena v obvodu města. Do druhých zase pošta do vzdálenějších míst a do ciziny. Chutná nám místní pepsikola, která je asi za naše 2,40 Kčs. Nalézáme zde i slušné pivo z místního pivovaru, který zde byl postaven čs. odborníky a zatím pracuje ve zkušebním provozu s čs. personálem.

5.5.83 vyrážíme ze Simferopolu na prohlídku skalního města Čufut Kale, Uspenského monastýru a Bachčisaraje. Obdivujeme prostory skalního města, ale i výzdobu monastýru a při zpáteční zastávce v Bachčisaraji také palác místního sultána, mešitu i harém. Také vidíme pověstnou Bachčisarajskou fontánu. Ta nás trochu zklamala svým poměrně malým rozměrem. Očekávali jsme spíše monument. To však neubírá nic na její hodnotě.

7.5.83 vyrážíme na krasové plato Čatyr Dag, kde ještě večer sestupujeme do jeskyně Emine Bojir Chasar. Chceme si prohlédnou tzv. starou část jeskyně. V roce 1970 zde byla objevena ještě spodní část jeskyně - nazývaná Emine Bojir Chasar Nižnyj. Vstup, který je tvořen malým úzkým průlezem, je uzavřen betonovou zátkou. Já jsem se musel z poloviny cesty vrátit z jeskyně na povrch, neboť mne zdolala ta rychle nastupující a i rychle pomíjející choroba s vysokou horečkou. A tak zatím co kluci dole filmovali, já jsem byl v opuštěné salaši a prodělával intenzivní léčebnou kůru. Druhý den byl věnován návštěvě jeskyně Učunžu, kde se také filmovalo. Já jsem zaháněl horečku povrchovou exkurzí po planině, kde jsem obdivoval krasové jevy jako např. Bezodnyj koloděc – mohutnou stometrovou šachtu, která se otvírá z velikánského závrtu. Na vlastním platu Čatyr Dag je velmi mnoho míst, která by po důkladném, ale i časově náročnějším průzkumu, vydala mnoho nových objevů.Večer jsme se opět vrátili do Simferopolu.

9.5.83 vyrážíme do jeskyně Kizil Koba (Červená jeskyně), která byla dlouho nejdelší vápencovou jeskyní SSSR (Nyní je nejdelší propast Sněžná). Jeskyně Kizil - Koba je vytvořena v masivu Dolgorukovského plató, který představuje rajon o ploše 119 km. Její délka činí 13,1 km, převýšení 135 m. Před výpravou do jeskyně Kizil Koba je zapotřebí vodotěsně zabalit veškeré fotopřístroje, filmovou kameru a pokusit se i o ochranu akumulátorů pro halogenové světlo. Také účastníci výpravy se musí připravit na delší pobyt ve vodě. Jeskyně je totiž celá protékána podzemní říčkou a při průniku do nitra masivu, je nutné proplavat několik sifonů. Naši hostitelé nám ochotně nabízejí gydrokostjum - oblek z gumy s kapucí, který vám zajistí relativní sucho. Protože se však snadno může protrhnout, obléká se pod overal. Všichni však oceňují jeho přednosti, jenom Mojmír byl poněkud zklamán. Uvnitř jeskyně si stáhl z hlavy kapuci a ve snaze předeběhnout Milana, udělal krok vlevo.

Z návštěvy jeskyně se podařilo natočit film, který věrně vystihuje charakter jeskyně i problémy návštěvníků. Celé dopoledne 10.5. se odpočívalo. Odpoledne nás zavedl Saša Kozlov do jeskyně Aljošina voda, kterou objevili prokopáním vyvěračky. Po poměrně krátké vstupní části, kde se postupuje suchou chodbou, následuje zatopená část několika set metrů, přístupná pouze potápěčům. Když vstupujete do této jeskyně, tak zákonitě obdivujete množství vykonané práce při průniku do podzemí. V podvečer se vracíme zpět do Simferopolu.

Ráno 12.5. dopoledne podnikáme automobilovou exkurzi po planině Aj – Petri . 

Od jícnu propasti Kaskádné se vracíme terénem zpět na cestu. Pokračujeme na okraj planiny k památníku a před námi se rozprostírá pobřeží Černého moře. Hledíme dolů z více než tisícimetrové výšky na úzkou klikatící se silnici do Jalty - cíle našeho dnešního putování. Čeká nás tolik serpentin, co je v roce dní, než dojedeme dolů do města. Tam také setrváme přes noc i po další den. Mezitím do Simferopolu přijíždí výprava z Orcusu Bohumín, který po několik let udržuje družební styky se speleology v Simferopolu. Také se zúčastní oslav 25. výročí.

Protože se 13.5. plánovaná projíždka na lodi podél pobřeží Černého moře nekonala, věnujeme se prohlídce města a arboreta. Zde si Milan pěstí ověřuje pevnost automobilového plechu. Naštěstí povolil plech a ne ruka. Večer se vracíme do Simferopolu.

Jako první hovoří B.Papalin, nestor simferopolských speleologů. Vzpomíná na vznik klubu, historii speleologických průzkumů a zdůrazňuje aspekty ochrany přírody na Krymu. Po něm se ujímá slova Saša Kozlov, který hovoří o dnešní práci klubu. V tom předseda shromáždění vítá naší výpravu a já se z jeho úst dozvídám, že právě pronesu pozdravný projev. Chviličku zírám a potom přítomné zdravím a přeji jim mnoho dalších úspěchů. Přitom vzpomínám na svého učitele ruštiny, který se nyní určitě obrací v hrobě.

Dále hovoří zástupce horolezců, zástupce maďarských speleologů. Poté se ujímá slova prof. Dubljanskij a hovoří o práci speleologů SSSR. Také o připravované publikaci i o problémech, že od jednotlivých klubů není dostatečně dodávána dokumentace jejich činnosti do ústředí. Po něm se ujímá slova Víťa ze skupiny v Jaltě. Dalším řečníkem je J. Wagner z Orkusu Bohumín, který připomíná stávající družební vztahy a výsledky společné práce. Předává pozdrav a upomínkový dárek. Po něm předávají A. Kozlovovi členové simferopolského speleoklubu dárek. Dalším řečníkem je zástupce horské služby a potom se již střídají zástupci jednotlivých speleoklubů ze SSSR. Hovoří také předseda speleologické organizace Ukrajiny. Dále se rozdávají diplomy nejlepším a zasloužilým členům. Po zakončení slavnostního shromáždění se všichni odebírají do klubovny, kde probíhá recepce.