LEZENÍ VELKÝCH VERTIKÁL (5)

V tomto dílu našeho seriálu se přeneseme se zasněžených pustin Baffinova ostrova (expedice Pdount Thor) do slunného a pohostinného Řecka. Malebné městečko Ioannina v severozápadním cípu země - necelých 60 km od adriatického pobřeží a 40 km od řecko-albánských hranic Je centrem zajímavého krasového území. Je obklopeno mohutnými vá-pencovými hřebeny, které zde tvoří jihozápadní okraj pohoří Pindus.

Historie výzkumů (3,4)

Ústí propasti, odedávna známé místním pastevcům, bylo roku 1965 lokalizováno několika členy Cambridge University Caving Club. 0 rok později se uskutečnila prvá britská expedice: Jim Eyre sestoupil do hloubky -156 m a musel se zastavit na konci žebře aniž dosáhl vrcholu ukloněné etáže v –158 m. V roce 1967 dosahují Angličané úpatí firnového svahu v hloubce -174 (-177) metrů a provádějí hloubkovou sondáž spodní vertikály. Teprve následujícího léta se britská armádní expedice pomocí ručního vrátku dostává na dno propasti.

Propast leží na severozápadním okraji planiny, asi 22 km vzdušnou čarou od městečka Ioannina. Autem lze dojet po horské silnici do vesnice Papigon (v belgických pramenech (10) jako Megalopapingo ? ) a odtud ještě příkrou cestou do malebné vesničky Mikropapigon, ležící již na úbočí Astraky. Ústí propasti v nadmořské výšce 1.800 m je shora kryto převisem z vápencových desek a je proto jen obtížně nalezitelné. Leží ve svahu skalního zářezu za pátou věží (pokud číslujeme skalní bašty od té, která je přímo na jih od Mikropapigonu !). Z vesnice na planinu vede křivolaká stezka, která optimálním způsobem překonává více než sedmisetmetrové převýšení. Nechceme-li bloudit, ani platit někdy přemrštěné sumy za doprovod k propasti (20$ ! - viz (9)), nezbývá než spolehnouti se na přístupová schémata, vypracovaná dřívějšími výpravami. Tyto nákresy se však někdy navzájem znamenitě liší - viz. např. plánky v pracích (1,10 a 11). Nejsolidnější se zdá mapka ve speleo-revui Clair-Obscur (10), která je v zjednodušené podobě přetištěna v tomto článku jako obr. 1. Z vesnice stezka stoupá zhruba na VSV souběžně s hranou útesů kolem studánky, dvou napajedel a orientační tabulky k rozcestí. Odtud rovně pokračuje k horolezecké chatě řeckého Greek Alpine Club ; na planinu je však třeba odbočit po červených značkách ostře vpravo a stále stoupat směrem jižním na horní hranu útesů. Právě z tohoto bodu - viz. obr.1- je ve směru 240° možno poprvé zahlédnout vstupní otvor Provatiny. Cesta pak horem obchází skalní zářez - ústí propasti je u paty jeho nejvyššího útesu.

Před vstupním otvorem severozápadní expozice o rozměrech 15 x 15 metrů je vodorovná vápencová plošina a pak už jen hrana srázu. Ústí tak hledí do nezměrného prostoru pod planinou. Rychle a hlučně z něj vyletují, zvláště rán o a v podvečer, stovky černých ptáků - kavky (1) či vrány (9). Propast Provatina není de facto jedinou čtyřsetmetrovou šachtou, ale dle názorů Poláků, Američanů (4) i našich lezců (9) - jde o dva zcela svislé stupně napojené v místě rozšíření na ukloněné etáži v hloubce -174 (-177) metrů. Odpovídá tomu i změna morfologie propasti v tomto bodě (viz. obr. 2). Horní sekce má celkem pravidelný půlměsícovitý až elipsovitý průřez s orientací zcela odlišnou od spodní šachty - v úrovni etáže činí úhlový rozdíl téměř 90° . Přesto, že v podstatě lze celou propastí protáhnout jedno 400 metrů dlouhé lano, liší se obě její části i z hlediska čistě speleologické praxe: v prvém stupni slaňujeme středem částečně ještě osvětlené vertikály, zatímco průstup stupně druhého se děje ve spršce vodopádu v naprosté tmě v dotyku se skalní stěnou a vstupní otvor není vůbec vidět. Americké expedici pořádané roku 1977 organizací NSS (National Speleological Society) se díky intenzivnějšímu odtávání firnové zátky podařilo přesněji zaměřit půdorys propasti a z nových map jasně vyplývá (6.8), že jde o dvě šachty půdorysně posunuté asi o 20 metrů.

Sestup se začíná ze vzdálenějšího konce skalní lavice ve stěně vlevo. Přímo v ústí šachty je tu osazena mohutná skoba, svědectví prvých britských výzkumů. Při použití všech dále popsaných mezikotvení je zapotřebí celkem 420 m lana. Po devíti metrech slanění se lano převěsí na další kotvicí bod, čímž se jeho horní sekce chrání před abrazním poškozením těsně pod horní skobou. Dalších 150 m sestupu probíhá téměř uprostřed ohromné šachty (průřez 15 x 30 m!), jejíž stěny, jemně ozářené denním světlem do odstínů zlaté a hnědé, stále obletují v pozoruhodných křivkách stovky křičících vyplašených ptáků. V hloubce -158 m se v polotmě přistává na horní části ukloněného firnového svahu - je natolik strmý (sklon 55° ), že nelze opustit lano. Již zde je vhodné instalovat mezikotvení, protože v případé jednoduchého protažení lana celou propastí dochází během dalšího dlouhého lezení k odírání lana o skálu v průběhu prvé šachty! Sráz z mokrého a těžkého sněhu, který prý dříve zcela uzavíral cestu dolů (8), končí skalním hrdlem rozměrů asi 1 x 3 m. Jím jsou odváděny tavné vody v podobě malého vodopádu do druhého stupně hlubokého 215 m. Lano se zde kotví na dvou obrovských nýtech zbylých po Angličanech: horní je v úrovni paty svahu, dolní asi o 6 m níže. Začíná obtížnější část lezení díky ne zcela ideální poloze nýtů se jeskyňář ocitá přímo pod vodopádem. Zažije tak rychlý přechod ze slunného řeckého dne do mokré ledové tmy. Šachta má monotónní průběh, nic neruší její jednolitost. Stěny jsou většinou zcela hladké a svislé, pouze místy jsou vyvinuty drobné jamky a škrapy. Průřez šachty je zhruba hruškovitý, jenom u dna se výrazně zvětšuje. Dna dosáhneme v hloubce -389 m, kde se vertikála rozšiřuje v monumentální dóm o rozměrech 30 x 50 x 50 metrů. Ukloněná počva je pokryta balvanitou sutí a naplaveným humusem; dříve zde také byla vrstva ledu. Potůček ze spadových vod protéká napříč dna do nízké ukloněné chodbičky, na jejímž dně mizí v suti a černých sedimentech. Zde je také nejnižší místo propasti Provatina v hloubi - 407 m. Z určitého místa dómu lze ve výšce asi 220 m zahlédnout nepatrný záblesk světla, odražený sem z první šachty; vstupní otvor vidět není. Ze samotného dna nevede žádné další pokračování, ale asi 20 m nad ním se otevírá obrovské skalní okno. Cesta možná vede tudy, i když je to málo pravděpodobné (4). Pobyt na dně není nijak příjemný: ovzduší je plné studené vodní tříště ze dvou vodopádů spadajících sem se závratné výšky. Vzdálenost místa přistání na ukloněné etáži a bodu jejího opuštění při dalším slanění je v půdorysném průmětu asi 17 m. Tento posun je při odstrojování propasti příčinou dosti šprýmovného jevu: když poslední lezec odstrojí nýty nad druhou šachtou a poté i kotvící bod na vrcholu sněhového svahu, lano se svojí značnou hmotností rychle "na doraz" sesune do druhého stupně a doslova vyhodí zavěšeného jeskyňáře s vrcholu etáže 20 metrů stranou nad téměř čtvrtkilometrovou hlubinu. Je třeba důrazně upozornit na skutečnost, že v době delších a vydatnějších dešťových srážek (podzim !) je propast nelezitelná. Z ústí vychází hukot mohutného vodopádu, který s ukloněné etáže padá volně na dno. To se pak mění v hluboké jezero, neboť - soudě dle známek občasného zaplavování - odtok nestačí hltat extrémní vodní přívaly. Na to, aby hukot vodopádu z propasti zcela utichl, je zapotřebí až dvou dnů beze srážek (9)! Čtenář, pokud se dostane k více pracím zabývajícím se měřením a mapováním takovýchto velkých vertikál, nechť se pouze úměrně pohoršuje nad faktem, že různé výzkumné týmy naměřily i poněkud rozdílné údaje. Tak např. Američané v roce 1977 přivezli z měření Provatiny hodnoty prozatím nejnižší (6): hloubky vertikálních stupňů 165,6 m a 214,7 m, vertikální průmět sklonu dna druhé šachty 12,9 m, celková hloubka propasti 1.289,6 stopy, tj. 393,2 m. Tyto malé diference lze do určité míry jistě omluvit extrémním charakterem krasového jevu.

Prvý sestup uskutečnili ve dnech 27. a 28. srpna 1977 členové speleologické skupiny Český kras při tehdejší Krasové sekci TISu. Nechme je vyprávět (8): "Sestup byl proveden pomocí speciálního 450 m dlouhého polyamidového lana o průměru 12 mm a řetězce navázaných horolezeckých lan délky 60 m, jež byly použity k samojištění. Vzhledem k velké hmotnosti nosného lana, které navíc ve spodní části nasáklo vodou, nebylo možné použít slaňovacího mechanizmu Petzl na sedačce, ale bylo nutné slaňovátko upevnit u ústí propasti a lezce dolů spouštět (!). --- Výstup byl proveden Mitchellovým systémem s použitím těchto pomůcek: Gibbs pro levou nohu, AS-2 pro pravou nohu, hrudní úvaz s kladkovým boxem a Jumar na samojištění. --- Vlastní sestup trval celkově 12 hodin; dna dosáhli J.Ryšavý a I. Miller a etáže v hloubce 177 m P. Novák a R. Sem". Na svůj sestup o měsíc později nostalgicky vzpomíná jeden z autorů (G.S.): " Obrovská hromada expedičního materiálu vyložená v Mikropapigonu z auta vážila 170 kg takže bylo na sedmisetmetrový kopec nutno vyšlápnout celkem čtyřikrát (!). S Christianem jsme pak museli plných deset dní nečinně čekat, protože lilo jako z konve; teprve pak bylo možno pomýšlet na sestup. Slaňoval jsem xylofonem po navazovaných šedesátimetrových jedenáctkách, v dolní polovině už jen po devítkách a sebejistil se Gibbsem na svázaných devítkách posledních 160 metrů jistícího lana byly polské "podčiongy". Celkem bylo použito 900 m lan. Obě lana jsme ukotvili na čtyřramenném "pavouku" asi 10 m od vlastního ústí propasti; na horní hraně skály byla chráněna plochými textilními podložkami. V hloubce -180 m jsem provedl mezikotvení na nýtech zbylých po Britech. Ještě dosti vysoko nade dnem končilo náhle jistící lano, proto jsem jeho konec svázal s koncem lana nosného a mohl tak až na dno sestoupit se samojištěním. Dole bylo nutno obě lana důkladně upevnit k balvanu, neboť na dno dosahovaly jenom v napnutém stavu (!).

Ani výstup nebyl jednotvárný: asi 50 m nade dnem se mi přetrhl popruh připevňující Bogibbs k pravému kotníku. Jelikož na opravu či návrat dolů nebylo v ledové sprše vodopádu ani pomyšlení, vylezl jsem zbývajících 150 m spodní šachty jenom levou nohou (!). Posledních 80 m horního stupně bylo třeba vystupovat potmě, protože světlo čelní svítilny neobyčejně popouzelo zde sídlící vrány – zdálo se, že na mne chtějí zaútočit.

Přestup nejsvrchnějšího spojovacího uzlu v - 50 m, kdy celé vodou nasáklé nosné lano odepnuté z mezikotvení mělo odhadem hmotnost 60 kg, byl - za použití Bogibbsů - také zážitkem. Druhého dne jsme museli z propasti vytáhnout metrák mokrých lan. Štěstím pro nás bylo, že spojovací uzly se na hladkých a svislých stěnách nemohly nikde zaseknout. Na východní stěně ústí byl instalován kladkostroj typu 5:1, pomocí kterého jsme dostali nahoru prvých 80 m obou lan. Zbytek byl vytahován ručně pomocí Jumarů: vždy 10 m nosného lana, pak 10 m jistícího, atd., atd. Bylo to nutné proto, že obě lana byla dole spojena a mnohonásobně do sebe zapletena." (Citát upravil a vykřičníky opatřil A.Z.)

Výše uvedené, byť z kontextu poněkud vytržené ukázky příhod, které se staly našim lezcům v hlubinách řecké Provatiny dávají víceméně za pravdu přívržencům a zastáncům jednolanové techniky. Každopádně se můžeme ztotožnit s některými myšlénkami Mike Mereditha (12): " Každý další přídavný materiál nebo komplikovanější technika může sice - do určité míry - zvýšit celkovou bezpečnost, ale současně zvyšuje i možnost výskytu chyb a nehod z viny člověka samého. Výzbroj, kterou používáme pouze a jenom z opatrnosti jako opatření předběžné, přináší spíše mylný pocit bezpečnosti a uspává naši pozornost. Pokud neexistuje žádné "kdyby", lidé si daleko více dávají na svou činnost pozor !". Konec citátu.

Uvedená tvrzení platí ovšem pouze při splnění všech nutných technických a bezpečnostních požadavků, které jsou pro metodu SRT samozřejmostí !! Sám Meredith vysloveně doporučuje použití druhého lana, pokud si to situace objektivně vynucuje - a to nejen při záchranných akcích nebo výuce nováčků ! Tato Mekeova myšlénka je velice důležitá a vyloženě záslužná; liší se tak poněkud od názorů dvojice Marbach - Rocourt, které se někdy vyznačují typicky francouzskou - nazvěmež to tak - lehkostí přístupu.

Tolik tedy o proslulé Provatině. Planina Astraka i okolní krasová území skrývají však další speleologické zajímavosti. Expedice NSS za 25 dní jenom v severní části Astraky nalezla 40 nových jeskyní hlubších patnácti metrů a celkem zde lokalizovala 80 jeskyní ! Pro "vertikální labužníky" ještě přetiskujeme plánek dalších velmi známých propastí - Epos I. A Epos II. (Obr. 3); i zde vykonaly mnoho záslužné práce britské (11,13,14) a polské (15) speleoexpedice. Z dalších propastí jmenujme alespoň (10): Trypa Ligeri (-386m), Trypa tis Nifis (-299m), Gouffre des Vires (-230m), Tsepelovon Spiara (-228m), Trypa Lapaton (-155m), a Gouffre Ulysses (-152m). Co říci na závěr ? Oba autoři chovají - byť každý ze svého úhlu přístupu - na Řecko či Řeky ty nejlepší vzpomínky. Můžeme každému ze čtenářů návštěvu této krásné a pohostinné země co nejvřeleji doporučit. Tak tedy: Sas perimenoume xana stin Ellada !

(8) Miller I. . Český kras 3, 114 /1978/