LEZENÍ VELKÝCH VERTIKÁL (7)

Z popudu Tondy Zelenky - autora dosavadních dílů tohoto seriálu, vznikl i článek, informující o nových objevech uskutečněných Venezuelskou speleologickou společností (Sociedad Venezolana de Espeleología) v kvarcitech Guayánského štítu. Omluva autora dnes patří všem vertikálním lezcům, že zde nenaleznou žádné podrobnosti o sportovní stránce sestupů do venezuelských vertikál. Cílem je spíše odvést naše jeskyňáře na chvíli ze zajetí evropského karbonátového krasu a upozornit je na nový speleologický ráj v Jižní Americe. Obrovský dík patří Carlosu Galánovi, hlavnímu organizátoru prakticky všech expedicí Venezuelské speleologické společnosti do této oblasti, jenž laskavě poskytl všechny potřebné údaje a materiály.

Propast Aonda byla objevena leteckým průzkumem a její exploraci provedla Venezuelská speleologická společnost v lednu 1983 /3/. Propast je vytvořena v prekambrických kvarcitech skupiny Roraima. Jde zatím o nejhlubší venezuelskou propast, která s hloubkou - 362 m zároveň patří k největším vertikálám světa.

"Ztracený svět" (El Mundo Perdido) představuje oblast stolových hor Guayánského štítu, jež pokrývá plochu 1 200 000 čtverečních kilometrů v jižní Venezuele, Guyaně a zčásti severní Brazílii. Mesety jsou tvořeny prekambrickými kvarcity, které se původně usadily v kontinentálních podmínkách před asi 2 miliardami let ( stáří odhadováno podle datovaných intruzí -1,7 mld. let), v době, kdy kontinent souvisel s Afrikou. Oblast byla postižena dvěma orogenními fázemi datovanými na -1,59 mld. let a - 1, 23 mld. let / 3/, po nichž následovalo dlouhé údobí konsolidace. Souvrství kvarcitů a pískovců má v celé oblasti jen velmi nepatrný sklon.

Vývoj jeskyní v kvarcitech Guayánského štítu je zatím nedořešenou otázkou. Někteří autoři /10/ zdůraznili význam rozpouštění křemenného pojiva hydrotermálními roztoky. Jiní /2/ upozornili, že jeskyně jsou vázány do litologicky i strukturně oslabených zón a podtrhli spíše význam mechanického zvětrávání a eroze. Genetické interpretace z velké míry souvisejí s lokalitami, na nichž byly výzkumy prováděny. Speleologické objevy ve Venezuele v posledních letech umožnily studium morfologie a geneze jeskyní a propastí na nových významných lokalitách. Laboratorní výzkumy vedou k novým poznatkům a novým speleogenetickým teoriím, které však zatím nebyly publikovány. Vyvstává také více méně terminologická otázka, zda dané formy patří ke krasu nebo pseudokrasu. V jedné z novějších klasifikací /1/ jsou řazeny k bradykrasu. Co se týká propasti Aonda /3/, je třeba zdůraznit význam sítě obrovských svislých trhlin, které sahají až k hraniční vrstvě, díky jejímuž rozrušování se mohla vytvořit podzemní cirkulace vody s vývěry.

Propast Aonda byla zjištěna družicovými a leteckými snímky již před několika lety /3,4/. Vlastní expedici předcházel zpřesňující letecký průzkum. V době příprav se očekávala možnost propojení propasti s vývěrem (vodopádem) ve vnější stěně stolové hory západně od Aondy. Pro obrovské závaly se však nepodařilo projít ze dna propasti k vodopádu. Propast leží v severozápadní části Auyantepuy v nadmořské výšce 1.600 m. Jde o depresi 320 m dlouhou, 80 m širokou a 362 m hlubokou. Po obvodu ji tvoří svislé stěny vysoké v nejjižněji položeném bodě 205 m a v centrální části 350 m. Po zjištění nejschůdnějšího místa pro sestup bylo nutné slaňovat dva vertikální stupně 210 a 52 m. Dno propasti tvoří mohutné bloky a suť, z níž vyrůstá prales. Z jihovýchodní stěny, 15 m nad úrovní dna, vyvěrá podzemní tok. V okolí Aondy bylo zjištěno několik dalších propastí.

Explorace propasti Aonda se uskutečnila v třetím lednovém týdnu roku 1983 /3,6/. Přeprava na stolovou horu byla zajištěna malým vrtulníkem, který zapůjčila EDELCA (Společnost pro elektrifikaci území řeky Caroni). K transportu účastníků expedice a materiálu bylo třeba tří letů. Výpravu tvořili členové Venezuelské speleologické společnosti Wilmer Pérez, Carlos Galán, Joris Lagarde, Igor Almeida, Antonio Galán a Juan Nolla. Celý průběh vylíčil Carlos Galán následovně /6/:

"Pondělí 17.1. Odlétáme z Canaimy ve dvě hodiny odpoledne. V táboře společnosti EDELCA nás očekává Andrés Gonzáles a zkušený pilot F. Díaz Romero. Vyměňuje vadnou součástku vrtulníku a krátkým letem ho vyzkouší. V 16,00 hod. je vše hotovo, přesouváme se na Auyantepuy. První let je průzkumný k zpřesnění poznatků o sledovaném terénu a vybrání místa pro tábor. Druhý let je již přímý. Rozbaluje se náklad a staví stany. Naposled přiletí vrtulník téměř potmě a je třeba zapnout svítilny, aby nás pilot spatřil. Po osmé hodině večer máme vybudován malý tábor (tři stany) 100 m východně od Simy Aondy.

Zatím co se chystá večeře, v táboře je rušno. Přebaluje se a chystá materiál na příští den. Obsah batohů, rozložený na skále mezi ananasovými rostlinami působí svou barevností nezvykle na místě tak vzdáleném od civilizace. Všude je rozházená výstroj, jumary, karabiny, transportní vaky, přílby s hlavovkou, nepromokavé overaly, neoprény, jídlo, 500 m statického lana, expanzivní nýty, horolezecký materiál, věci pro mapování, fotografické přístroje a další. Váha veškeré výbavy a potravin pro 6 osob je 200 kg. Všechno bylo dobře připraveno včetně možnosti sestoupit z tepuy a vrátit se vlastními prostředky do Canaimy, pokud by vrtulník ve smluvenou dobu nepřiletěl. Část nákladu, jako např. podoveraly na ochranu proti ledové vodě a většina karbidu nemusela být použita, neboť, jak se zmíníme později, přístup k podzemnímu toku, který vyvěrá ve stěně tepuy, je ucpán zřícenými bloky. Během první noci trochu prší.

Úterý 18.1. Po snídani provádíme průzkum stěn propasti, abychom nalezli nejvhodnější místo ke slanění. Vyhýbáme se především úsekům, kde při dešti stéká extrémní množství vody. Snažíme také zabránit, aby se lano dotýkalo skály. V 10 hodin nalézáme příhodné místo: svislá, suchá a čistá stěna vysoká 210 m. Pohled z místa sestupu je nádherný; koruny stromů dole připomínají zelenou peřinu, ovšem značně vzdálenou. Protější stěna z níž v mnoha místech vyvěrá voda, má okrovou barvu. Papoušci ara poletují za hrozného křiku, který vždy jen nakrátko umlká do velkolepého ticha.

K sestupu i k výstupu používáme metodu jednolanové techniky. Dva první lezci zajišťují vystrojení cesty, zbytek transportuje větší množství lan, která můžeme potřebovat pro další průzkum. Jsou použita lana délky 40 a 50 m. Pomocí expanzivních nýtů se buduje mezikotvení, aby odpadlo dlouhé čekání na slanění každého speleologa, tak běžné při užití jediného navázaného kusu lana. Vertikála takto vystrojená může být slezena za necelou hodinu a vylezena za hodinu a půl ; šestičlenné skupině by však díky mezikotvení trval výstup necelé tři hodiny. Při sestupu jsme první vertikálu rozčlenili do šesti úseků s použitím 240 m lana. Je vcelku jasné, proč bylo nutné nahradit ještě před několika lety užívané staré systémy kovových lanových žebříků a podzemních táborů. Dnes dáváme přednost výstupu z propasti, přespání v základním táboře a další den rychlému sestupu do téhož místa, aby odpadl transport materiálu nutného k dlouhodobému pobytu v podzemí. Propast musí mít hloubku více než 600 m nebo dlouhé horizontální úseky, aby bylo třeba plánovat podzemní bivaky.

 K sestupu a výstupu po 9mm laně užíváme jumary a xylofony, což umožňuje i malé skupině zdolat libovolnou propast. Oproti staré technice je každý speleolog již soběstačný. Přirozeně, že se dnes vyžaduje přísnější osobní příprava, co se týče materiálu i fyzické zdatnosti. Vraťme se však k našemu sestupu. Začal v 10,30 hod. ze skalní římsy 10 m pod okrajem propasti. Nelze zde užít přírodní kotvení, a proto zatloukáme dva nýty. Kdo vidí tyto malé válečky, 3 cm dlouhé, pomyslí si, že jen blázen by se pověsil na něco takového. Každý z nich však unese 1.000 kg. V 11 hodin dosahujeme v hloubce 80 m malé ukloněné plošinky a v poledne v hloubce 140 m trhliny ve stěně, která dovoluje krátký odpočinek... pouze pro jednu osobu. Posledních 80 m je převislých, což vyžaduje k upevnění posledního nýtu určité akrobatické kousky. Jeden po druhém sestupujeme s transportovaným materiálem a ve 3 hodiny odpoledne se všichni shromažďujeme ke krátké přestávce u několika stromů v hloubce 220 m. Mezi řečí prolínají drsné vtipy, tak obvyklé při podobných sestupech. Využíváme pauzy ke snězení naší "dávky K", čímž rozumíme klasickou konzervu sice pochybného obsahu, ovšem v dané chvíli ničím nenahraditelnou. Vše se daří velmi dobře. Předpokládáme, že již nebude potřeba více lan, a že pouze sestoupíme mezi stromy až k předpokládané podzemní říčce, ale k našemu překvapení neujdeme ani 15 m a přímo před námi se objevuje ústí nové vertikály. Co se shora jevilo jako mírná stráň porostlá pralesem, bylo ve skutečnosti příkrým svahem s gigantickými horninovými bloky, který začínal pod 52 metrovým vertikálním stupněm. Rozmotáváme lana a znovu je nutné použít nýt. Hornina je špatná a zničíme nástavec pro vrtání otvoru na nýt. Máme náhradní, ale ... na povrchu. Navíc je již pozdě, a proto se rozhodujeme zastavit průzkum na tomto místě, nechat zde natransportovaný materiál a vystoupit nahoru. Výstup na jumarech je rychlý, neboť neneseme zátěž a za soumraku již v táboře vybíráme z menu dnešní večeři. Výběr v naší mezinárodní kuchyni jde od exotických kudrnatých Jorisových vlasů až k domorodým špagetám s dáblíkem. Noc je svěží, nebe plné hvězd a úplné ticho je rušeno jen vzdáleným hukotem vodopádu.

Středa 19.1. Jedna skupina (Wilmer, C. Galán, Joris a Igor) půjde na dno propasti Aonda, zatím co druhá skupina (Nolla a A. Galán) prozkoumá Severní propast (Sima Norte) a okraj mesety. S výbavou pro osazování nýtů a tentokrát i s náhradním nástavcem se časně zrána začíná sestup. Během něho je rozmístěno dalších 90 m lana, aby se posílily úseky, v nichž dochází k odírání lana o skálu. V 10 hodin stojíme na místě, kterého jsme včera dosáhli. Rychle ..je slezena 52metrová vertikála, na níž používáme 60 m lana a dva nýty. Zbývá nám ještě 110 m lan pro případ dodatečných potíží, jež by se mohly vyskytnout. Po překonání koty -280m se průrva rozšiřuje. Sestupujeme po suti, abychom se vyhnuli velkým mokrým a kluzkým blokům. Ocitáme se v široké zalesněné pánvi ve středu deprese a scházíme dále, sledujíce severní stěnu až ke kótě -345m, nad níž asi 15 m vysoko vytéká z chodby ve stěně poměrně vydat vydatný vodopád. Využíváme ho jako zdroje vody. Zmíněná chodba může být zajímavá, ale svislá stěna je porostlá mechy a řasami a pro volné lezení je příliš kluzká. Navíc, nejdříve musíme dokončit průzkum dna. Pokračujeme vyschlým řečištěm až ke kanálům ucpaným skalními bloky. Je to nejnižší místo propasti, kóta -362 m. Vývěr ze stěny tepuy leží jen o něco málo níže a nepříliš daleko, průchodné propojení však nenacházíme. Celé dno je již prozkoumáno včetně dvou malých propastí mezi bloky, ale ani v nich se přes zával nedá sestoupit hlouběji, než leží nejnižší bod. Jakmile jsme vyloučili možnost propojení s vnější stěnou, děláme v 1 hodinu odpoledne přestávku, abychom se najedli. Poté začínáme s mapováním. Přebujelá vegetace překáží při naší činnosti, ale trpělivě zaměřujeme propast. Ve vodopádu u kóty -345 m se chvíli zdržujeme, abychom se vykoupali, což lze omluvit vzhledem k úmyslu spojit koupel s pokusem o výstup k chodbě. Pak pokračujeme v mapování. Výstup z propasti obohacený o mapování a odstrojování byl zdlouhavý. V 18,00 hod. začínáme obtěžkáni značným nákladem výstup velké 210 metrové vertikály. Doprovází nás několik jeskynních ptáků gvacharů, kteří poletují kolem. Ve 20,00 hod. máme vylezeno 100 m. Uprostřed stěny, na jednom nýtu se uskuteční krátká porada. Pokud bychom chtěli odstrojit celou propast ještě dnes, potřebovali bychom i vzhledem k dosavadnímu nákladu o 4 až 5 hodin více času. Nám však nejde o překonání rychlostního rekordu, a proto volíme raději výstup s částí materiálu. Zbytek dokončíme zítra.

Čtvrtek 20.1. Trávíme den odstrojováním horní poloviny stěny. A. Galán a Nolla sestupují do - 120 m, Joris do -80m a za pomoci zbytku na povrchu vytahují lana. Využívají také nuceného sestupu k fotografování. V poledne je vše hotovo. Po jídle se provádí podrobný průzkum okolí Severní propasti. Je usnadněn odkrytými stezkami ze včerejška. V tomto území je nutno obcházet nebo přeskakovat bludiště trhlin. Severní propast je hluboká 200 m a drénuje vody ke dnu Aondy, která leží blízko u ní. Na západ od Severní propasti, velmi blízko u vnější stěny, by mohla být další propast, ale k jejímu dosažení je třeba překonat dost hluboký kaňon. Necháváme tento úkol na zítřek.

Pátek 21.1. Jedna skupina (Wilmer, Igor a A.Galán) pokračovala v exploraci z předešlého dne a prozkoumala celý západní úsek. Přístup k vodopádu vytékajícímu ze stěny stolové hory však nenašla. Druhá skupina (Joris, Holla a C. Galán) se věnovala průzkumu oblasti kaňonů a propastí na východě, rovněž značně členité. Asi v 10 hodin, po obejití jedné propasti, zjišťujeme další, větší a širší, kam se chystáme sestoupit. Slaňujeme dvě vertikály, které mají dohromady 60 m a pak další mezi bloky, hlubokou 8 m. Sestup složitě pokračuje mezi velkými bloky a vegetací až ke kótě -92 m, která se shora jevila jako dno propasti. Avšak pod toto falešné dno pokračují dvě široké vertikály o 100 metrové hloubce. Poprvé od začátku expedice musíme použít vlastních světelných zdrojů. Při zpáteční cestě provádíme mapování a v jednu hodinu odpoledne jsme již opět na povrchu. Je dost brzy, a proto pokračujeme ve výzkumu. Nedaleko od slezené propasti objevujeme dvě další s denivelací přes 100 m. V jedné z nich je nádherný vodopád. Po provedení různých měření se dostáváme až k úpatí 150 metrové skalní stěny vyšší části Auyantepuy, z níž padá mohutný vodopád.

Sobota 22.1. Den byl zasvěcen shromaždování nejrůznějších údajů o náhorní plošině a k dokončení topografických měření povrchu a komplexu trhlin i kaňonů, které propojují Východní propasti s hydrologickým systémem Aondy.

Takto tedy probíhala expedice s objevem nejhlubší venezuelské propasti. Od r. 1983 výzkumy prováděné Venezuelskou speleologickou společností ve "Ztraceném světě" výrazně postoupily. Z nejúspěšnějších jmenujme dvanáctidenní expedici na tepuy Aguapira u hranice s Brazílií v lednu 1985 /8/.

K dopravě byl tradičně použit vrtulník. Byly objeveny dva megazávrty s profilem písmene U (větší z nich 700m dlouhý, 150m široký a 100m hluboký), dvě propasti -118 m a -107 m s největší kolonií jeskynních ptáků gvacharů (Steatornis caripensis) ve Venezuele (10.000 exemplářů) a nové jeskyně, z nichž v nejdelší bylo naměřeno 680m rozvětvených chodeb s podzemními toky v různých úrovních. Během lednové expedice letošního roku (1986) přistál vrtulník s venezuelskými speleology opět na Auyantepuy. Během 8 denní průzkumné práce došlo k objevu druhé nejhlubší propasti Venezuely Simy Auyantepuy Norte, 320m hluboké. Výprava se v závěru přesunula opět k propasti Aondě, v jejímž hydrologickém systému objevila další 4 propasti o hloubkách 120, 168, 290 a 295m. Z vrtulníku byly vytypovány další nadějné lokality v dosud nezkoumaném terénu Auyantepuy ...

Nejhlubší propasti v kvarcitech skupiny Roraima (doplněný stav k dubnu 1986/8,9/)

/8/ GALÁN C.(1986): Venezuela. Exploraciones efectuadas por la Sociedad Venezolana de Espeleología (SVE). - MS, závěrečná zpráva, Caracas.

/11/ ZAWIDZKI P., URBANI F., KOISAR B. (1976): Preliminary notes on the geology of the Sarisariňama plateau, Venezuela, and the origin of its caves. - Boletín SVE,7/13/:29-37. Caracas.