Ve STALAGMlTU 1985/1 jsme přinesli pro naše čtenáře redakční článek o expedici členů České speleologické společnosti do nejhlubšího jeskynního systému světa - do GOUFFRE JEAN-BERNARD.
Systém JEAN-BERNARD, ležící na ukloněné plošině masívu FOLLY nad městečkem SAMOENS v SAVOJSKÝCH ALPÁCH asi 30 km od MT. BLANKU, navštívila jako prvá výprava z Československa, skupina jeskyňářů ze Slovenské speleologické společnosti v roce 1978. V té době prošli jako první lidé naráz celý systém při denivelaci 1.298 metrů
a délce 5,5 kilometrů. Tím také vytvořili čs. hloubkový rekord. Při expedici České speleologické společnosti v roce 1984 prošlo 6 z 9ti účastníků celý systém o denivelaci 1.358 metrů.Dnešním naším cílem není popisovat historii objevování prostor systému, ani popisovat jednotlivé výpravy sem uskutečněné. Ani psát o tom, kdo a kdy je uskutečnil.. To by asi nebylo v našich silách. Chceme se vrátit poněkud do minulosti. Do roku 1963. Do roku prvého objevu jeskyně a k tomu co ji dalo jméno. K tragické události v jeskyni GOULE DE FOUSSOUBIE, jak ji popisuje jeden z prvních členů skupiny VULCAIN z Lyonu, podílník na objevech a později dlouholetý speleozáchranář i náčelník SPELEO SECOURS FRANCAIS ( Francouzská speleozáchranná služba) a autor knihy "-1.450 metrů a dál?" – PIERRE RIAS. Řádky, které jsme vybrali z jeho knihy, v překladu manželů Konvalinkových, nám odpoví na otázku: PROČ JEAN BERNARD ?!
Oranžová skvrna v temnotě, zip, který se otevírá se skřípáním. Emil vylézá po čtyřech ze stanu, je třeba nahmatat karbidku, pustit přívod vody a škrtnout. Další skvrna se rozsvěcí, tentokráte žlutá. Druhý stan se ozývá. Bernard jízlivě: "Emile, otvíráš si džus?". Bílý plamen se rozžehne na přílbě. Jsme na plošině v galérii zvané Dégonflés, plochém místě pokrytém směsí písku a oblázků. Hned vedle o metr níž, jsou na břehu seřazeny čtyři nafukovací čluny.
Do Foussoubile sestoupili včera ráno, v neděli 2. června 1963 za účelem seznámení se s lokalitou a dosažením prvého sifonu a rozhodli se využít této příležitosti k získání zkušeností s podzemním bivakem. Od vchodu je to sem necelý kilometr volné cesty a není tam ani trocha vody, která vniká do jeskyně; vstupní koryto je ostatně zcela suché.
V oranžovém stanu: Jean Dupont, Alain Besacier a Emile Cheilletz; ve žlutém stanu velmi aristokratičtí Jacques Delacour a Bernard Raffy. Třetí stan je prázdný, neboť Gérard Protat a Daniel Ariagno, který nechal svou ženu před vchodem, se rozhodli vrátit z jeskyně.
Bernard, který založil naší speleologickou skupinu VULKÁN, využil příležitosti tohoto sestupu. Potkal jsem ho jednoho dne na ulici v Lyonu a přemluvil ho, aby se zúčastnil naší expedice. Bernard, vždycky nadšenec, přijal. Já jsem v tento den "D" ležel v posteli s horečkou a s lítostí jsem asistoval jejich odchodu. Není život jen náhoda? Jea
n byl patronem, hybnou silou, společně s ním jsme plánovali další expedice... Samoens byl jen částí našich plánů a tam nahoře by nás čekaly velké propasti...T R A G É D I E 1 9 6 3
Venku musí pršet, bude třeba urychlit výstup. Tato úvaha zvedne všechny z jejich spacáků a každý se rychle pakuje, aby opustil plošinu co nejdříve. Otvor Foussoubie, nacházející se v katastru obce Bastide de Virac, představuje odtok z rozsáhlé mísovité deprese a voda, která se tu v době deštů ztrácí v podzemí, se objevuje na povrchu až 7 km daleko ve vývěru Foussoubile v Ardešské soutěsce. Později se dozvíme, že Foussoubie znamená “náhlá fontána”.
V tuto chvíli je již v Ardešské soutěsce panika, stany a karavany jsou odnášeny, rozpoutal se liják... V díře je rychle spolykána vydatná snídaně, složen tábor a karavana se hne směrem k východu. Voda teď už kape skoro odevšad, a je třeba se vyhýbat čůrkům, které crčí na hladinu v jeskyni. Emil a J
eannot jsou v prvém člunu. Kdyžse dostanou do místa kde se strop snižuje k hladině a kde se obvykle proplouvá s přikrčením na loďce, zjišťují, že již zbývá jen takových l5 centimetrů.
"Do prdele," říká Besace "voda stále stoupá." Zbývá jen chvilka času než hladina vody dosáhne stropu.
"Emile, ty znáš dobře díru; jak dlouho to trvá než se dá odsud dostat ven?" ptá se Jeannot.
"Asi půl hodiny."
"Dobrá. Necháme tu materiál, je to škoda, ale později se ho vrátíme hledat. Každý vezme své rezervní světlo a rychle vypadneme ven..."
Jak řečeno"·- tak hned uděláno. Emil jde první a spouští se do vody. V tu chvíli si uvědomí, že pod ním je nějakých deset metrů hloubky a chce se dostat zpátky do člunu, který mu uniká... pak se uklidní... a potápí se. Jacques fotí narychlo momentku Jeannota zaklíněného v rozporu nad ním. Všude je ticho a je slyšet je šplouchání vody pod čluny.
Na druhé straně se Emil vynořuje... nad vodou dvacet centimetrů pěny, řev peřejí, hotová apokalypsa.
"Hněte s sebou..."
Ve člunech již všichni dřou přílbami o strop a každý si uvědomil, že je třeba jednat rychle: žádná panika, ale už mimořádné napětí.
Široce rozevřené oči, pouzdro mezi zuby, je řada na Jeannotovi, pak jde Bernard, pak Jacques, který s sebou táhne šňůrku, aby si Besace mohl přitáhnout zpátky záchrannou vestu. Všichni se potápějí a tento manévr by pro ně měl být snadný, a přece, když proplouvá Besace, myslí si, že se nikdy nevynoří na druhé straně. Voda ještě stoupá a tak zvětšuje vzdálenost kterou je třeba proplavat. Vodní tříšť je zalévá, jen taktak se nohama · dotýkají dna; mají se vrátit? Mají pokračovat? Každopádně je nutné dostat se pryč odtud. Pokračují tedy. Kalný proud je příliš prudký na to, aby se dalo plavat a tak postupují přitahujíce se za výčnělky ve stěně; jsou na pravé straně jezera, kde se včera Bernard vykoupal. Je zde ohromný vír a přímo nad ním chodba, kde je proud nevídaně silný. Naštěstí se tento úsek dobře překonává rozporem a tak, postupují dál; běda však tomu, kdo by spadl... a mezi prvním a posledním je jen pětimetrová vzdálenost.
Chodba se nyní uhýbá v úhlu 90 stupňů doleva, je to jen krok a jsou několik metrů ode dna kolmého stupně. Zde Bernard uklouzne, podaří se mu zachytit, ale padá mu světlo. Jacques, který leze za ním, jej podepře, zapře se v nebezpečném rozporu a nadzdvihne jej. Metr nad nimi je nádherná díra ve skále...
"Bernarde, strč tam ruku!" Ale Bernard se zachytává špatně, je úplně zhroucený. Jacques jej tahá. Bernard opět dosahuje rukou díry, musel by se udržet. Ale Bernard se již vzdal, ví.. že zemře... Jacques vidí, co se děje a dobře ví, že je třeba rychle jednat.
Ale když se vrátí za ohyb chodby, vidí, že díra ve stěně je prázdná; Bernarda to odneslo... Jak ho jeho záchranná vesta držela nad vodou, narazil hlavou na skalní strop a našli ho až dva kilometry odtud... Krátkým souběžným stupněm obchází Jeannot, vodou protékanou šachtu, je nahoře, ale z lana zůstalo jen několik rozmašírovaných pramenů.
Žebřík vydržel, ale bude jej třeba převázat. Je přichycen dole u dna... Emil se potápí pod vodopád, uchopí žebřík, ale proud vody jej přitiskne ke dnu a tak se začne topit. Besace jej rukama vytáhne. Emil je v šoku, ale žebřík nepustil. V tom přichází Jaques a oznamuje, co se stalo..
Záhy všichni dosahují Balkónu, pod nimi jsou obří marmity, peřej je strašná, hluk nepopsatelný. Emil jej později přirovnal k hukotu tryskového motoru. Nedá se tu zůstat, jen průchod není zřejmý. Aby se dalo přejít, je třeba postupovat v širokém rozporu po kluzkých stěnách a několik desítek centimetrů pod nimi vře ve velkých obřích hrncích ve vírech voda. Emil si připevňuje že
břík k opasku a pak se jako odsouzenec na smrt pouští do komínování. Začátek je namáhavý, neboť chlad mu roztřásá nohy... nebo je to strach? Kde končí lidská odvaha? Nikdo v tu chvíli ani nedýchá.. Emilovi se to podaří..Žebřík je připevněn na obou koncích a stačí, aby sloužil jako pomocný závěs v traverzu. Jean Dupont se do toho pouští. Rukama i nohama se, chytá žebře, přeleze tak osm metrů a je již téměř u Emila, který na něj čeká. Jeannot se zavěsí jen za ruce, aby se nohou vzepřel o stěnu, jeho boty se
noří do proudu, ten jej odtrhává od žebříku. Emil se natahuje, aby Jeannota zachytil, jejich pohledy se na malý okamžik střetnou... Emil hází za Jeanem svůj konec žebříku... ale jeho světlo se vzdaluje, ponoří se ve velkém obřím hrnci, znovu se objeví, znovu mizí...Jacques a Besace vidí tělo jak padá propastí a mizí v úzké díře.. Jsou ochromeni hrůzou a dlouho se třesou na místě aniž by si dokázali co říci. Konečně Jacques Delacour vezme za volný konec žebříku, připevní si jej na opasek a přeleze úsek.
Pr
vní noc tráví v malé chodbičce jen tak tak nad hladinou. Baterie suší na holém těle a několik desítek metrů za nimi... dvě tragédie.V úterý ráno voda stoupá, povodeň se zvětšuje, je třeba se odtud dostat, neboť chodba se pravděpodobně zatopí. Postupují kupředu za pomoci protiproudů. Ze světel jsou, jen žhoucí oharky. Když se dostanou na dno vstupní propasti, zázrak! Na útesu visí lano, kterým byla po stupních vystrojena propast. Zde jej také nejvíc potřebovali, aby se dalo vyhnout padající vodě. Vylezou a
si deset metrů a jsou na malém balkónku. Následující úsek se zdá velice těžký. Emil se navazuje na lano a leze nahoru. Vypráví Jacques: "Emil se nejprve rychle dostal skoro nahoru, pak se zdálo, že hledá chyt, viditelnost byla špatná. Síly ho opouštějí, ruce se rozvírají, je to drama.Pad, odráží se od stěny, je sražen proudem vodopádu, který jej přirazí na skálu, lano se napne... V tu chvíli si myslím, že jsme již jen dva... a pak náhle výkřik! Žije! Taháme za lano, proud se nás snaží strhnout, konečně je Emil na balkónku s námi. Spadl dvacet metrů, nafukovací vesta jej ochránila a vodopád usměrnil jeho pád. Pořádně si lokl vody, ale zůstal nezraněný a celý se třásl. Vím, že když tu zůstanu, tak zdechnu a tak zkouším vylézt nahoru a zdaří se mi to..."
Před
ponorem se organizují záchranné práce.Středa, 4. června. Pro ty, co žijí, je chodba na horním konci meandru očistcem. Ke vchodu do ponoru jim nyní nezbývá více než deset metrů. Ale chodba je zaplněna, kmeny stromů..: Svůj čas tráví spánkem, ve kterém se třesou zimou, pijí vodu, ta jim tu nechybí a myslí na to, jak dlouho tu mohou přežít a kdo zemře dřív. Aby se posílili a potlačili křeče v žaludku, okusují Emilův kožený opasek.
Ve čtvrtek pak začnou operace se záchrannými bojkami. Do těchto plechovek od barev dáváme my na povrchu potraviny, svíčky, lístek s povzbuzujícími slovy. Když je házíme do proudu, jsem dalek představy, že hned na druhé straně vstupního sifonu je kolegové v chodbě chytají. Když se objevily první bójky obklopené elektrickým světlem,
Emil, který se šel v tu chvíli napít, se lekl, protože si myslel, že je to potápěč, kterého strhl proud. V noci zpozorovali světlo, které osvětlovalo vchod do ponoru, neboť venku na ně mysleli.Již skoro týden doufali, vězeli v bahně a dešti, který nepřestával. Venku buldozery nahrnovaly improvizované hráze, silné pumpy čerpaly vodu. Konečně v pátek, kdy se ponor uklidnil, se rozhodli vylézt a tak se setkali se zachránci, kteří pronikli do jeskyně.
Venku to bylo jako výbuch sudu s prachem: "Jsou tam!" Já
jsem se o události dozvěděl v pondělí večer, kdy mi bylo telefonováno, že kamarádi "jsou odříznuti v jeskyni". Odešel jsem s vírou v jejich záchranu... celý týden bylo třeba bojovat, zařizovat, odpovídat, uklidňovat a pak se náhle všechno skončilo... "Jsou tam!". Samou radostí jsem se dal do pláče. To jsem ještě nevěděl...Takový byl konec dramatu v ponoru Foussoubie a začátek velké historie o přátelství - historie Jean Bernardu.
V roce 1989 byla Gufre Jean-Bernard s hloubkou 1.535 metrů stále nejhlubším jeskynním systémem světa.
-VR-
Poznámka redakce: V příš
tích číslech naleznete další příspěvky o dramatických okamžicích speleologů v zahraničí i doma.Autorem ilustračních kreseb
je Petr Vránek.