110 M  HÉLIOVZDUCHOVOU SMĚSÍ V HRANICKÉ PROPASTI

STALAGMIT 1982/1-2

Hlavním pracovištěm olomoucké speleopotápěčské skupiny Hranický kras ZO ČSS 7-02, je Propast u Hranic na Moravě.

Podle novinových zpráv tam v dubnu 1980 naměřil pracovník olomoucké hvězdárny, prom. ped. Jiří Pogoda pomocí sondy speciální konstrukce zatím největší hloubku vody - 260 metrů. Spolu s 69,5 metry hloubky suché části dosáhla tak Propast celkové hloubky 329,5 metrů. Věříme, že tento údaj není konečný, neboť mocnost vápencové kry se odhaduje na 100 - 1000 metrů.

Potápění do hloubek více než 60 metrů s přístroji plněnými vzduchem je spojeno s nebezpečím dusíkové narkózy a průzkum pomocí sondy je nedostatečný. Dusík ve vdechovaném vzduchu se začne od hloubek okolo 40 metrů projevovat svými narkotickými účinky. Potápěč začne být veselý, lehkomyslný, nepozorný.

Prvotní příznaky můžeme přirovnat k lehkému alkoholovému opojení. Se vzrůstající hloubkou se účinky zvětšují, potápěč trpí utkvělými představami, ztrácí nad sebou kontrolu, až nakonec upadne do bezvědomí. Proto se dusík nahrazuje inertním plynem - héliem, které narkotické efekty nemá. Nadto je hélium několikanásobně řidší než dusík a směs se tak dýchá za zvýšeného tlaku lehčeji. (Hustota směsi se s hloubkou zvyšuje přímo úměrně, např. v hloubce 50 metrů je hustota směsi šestkrát větší než na hladině. Při dýchání potom dochází k turbulentnímu proudění a tím k zvýšené námaze dýchacího svalstva se všemi negativními důsledky. )

Po návratu z Expedice Kuba ´80 jsme se rozhodli provést v Propasti hloubkový sestup s héliem. Z cenových a dekompresních důvodů jsme namíchali směs nikoliv pouze kyslíku a hélia, ale tzv. TRIMIX tj. kyslíku 10,5 %, dusíku 39,59% a hélia 50% ( nebo-li vzduch 50% a hélia 50%). Směs jsme nechali dva dny v klidu, aby došlo k dokonalému promíchání všech složek.

Den před vlastním sestupem jsme provedli přípravné práce, spustili se Zubatice fixní sestupové lano se zátěží do 120 metrů, instalovali nový dvacetisedmimetrový dekompresní žebř, nachystali pomocné lanové spojky atd.

Následujícího dne 2.5.1981 pomocná a zajišťovací skupina zavěsila na určená stanoviště dekompresní láhve, plán ponoru na hliníkové destičce a dekompresní tabulky.

Oba hloubkový potápěči, Ing. Lubomír Benýšek a já jsme nesli na zádech přístroj 2x12 litrů, vybavený ústenkovou plicní automatikou se dvěma druhými stupni, kontrolním vodotěsným manometrem a s dofukováním vyvažovací vesty. Na tomto přístroji jsme měli upevněnu havarijní třílitrovou láhev s jednou ústenkovou plicní automatikou. Přístroje byly naplněny Trimixem na tlak 16 MPa. Dále jsme měli běžné vybavení jeskynního potápěče: dvě svítilny, hodinky, hloubkoměr, kompas, dekompresmetr, nůž, masku, ploutve, poznámkovou tabulku, potápěčský úvazek, pomocnou naváděcí cívku, vyvažovací vestu a neoprénový oblek proti chladu.

Jelikož parciální tlak kyslíku v této naší směsi byl dostatečný pro dýchání teprve od hloubky asi 10 metrů, museli jsme použít k sestupu do 51 metrů běžný vzduchový přístroj. ( Vlivem konfigurace Propasti je výhodné provádět výměnu přístrojů až na Zubatici ) Oba jsme použili desetilitrový přístroj s ústenkovou plicní automatikou, naplněný vzduchem na 20 MPa. Přístroje byly karabinami posuvně zavěšeny na sestupovém fixním laně a připojeny krátkými lanky k našim opaskům.

Až na Zubatici nás doprovázeli potápěči se vzduchovými přístroji Miroslav Lukáš a Pavel Řezníček. Na břehu byli připraveni v plné pohotovosti jistící potápěči Zdeněk Šmíd a Vladimír Vyhnálek. Pomocnou skupinu tvořili potápěči Tomáš Ježek a Zdeněk Hoferek.

Ponor jsme zahájili v 11,30 hod. Za tři minuty jsme projeli naší známou trasu Severozápadním kanálem do hloubky 51 metrů, těsně pod Zubatici. Během dvou minut jsme se odpojili od desetilitrových lahví se vzduchem a přešli na dýchání Trimixu. Řídká směs nám začala lehce proudit do plic jako osvěžující vánek po dusném letním dni. Po několika vdeších zmizely první varovné příznaky dusíkového opojení. Neměli jsme ale čas na pozorování těchto drobností. Časový plán byl tvrdý. Rychlým klesáním jsme pokračovali v ponoru. V 90 metrech "odešla" s patřičným zvukovým efektem italská svítilna, určená podle prospektu do hloubky 120 metrů. Naštěstí přísné bezpečnostní předpisy pro jeskynní potápění nařizují potápěči mít vždy nejméně dvě svítilny.

Hloubky 110 metrů jsme dosáhli za 7,5 minuty od začátku ponoru. Ani zde jsme nepociťovali žádné příznaky opojení. Parciální tlak dusíku nabýval hodnot odpovídajících hloubce 37,4 metru! jako při potápění se vzduchem a hustota směsi byla ekvivalentní hloubce 58 metrů. Pohled na kontrolní manometr nám ukázal, že jsme již překročili plánovanou spotřebu 5 MPa, přestože pobyt v maximální hloubce trval pouhé půl minuty.

Okamžitě jsme začali výstup. Nebylo čeho litovat, viditelnost po celou dobu ponoru byla jen 2 metry a kromě sestupového lana, kolegy a občas jižní stěny Liftu jsme nic neviděli. Vystupovali jsme rychlostí 12 m/min. jak to předpisují dekompresní tabulky pro potápění s héliem. (Při potápění se vzduchem se vystupuje rychlostí 20 m/ min.) Po pěti minutách jsme dorazili k našim netrpělivým kamarádům na Zubatici. Za dvě minuty jsme se vrátili na dýchání vzduchu a pod starostlivou kontrolou obou "chův" jsme doplavali k pět minut vzdálené první dekompresní zastávce v 24 metrech.

Po sedmi nekonečných a nudných zastávkách jsme vystoupili na hladinu v 13,38 hod. Celkovou dobu pobytu ve vodě dvě hodiny a osm minut nám usnadnila její teplota 15,9° Celsia.

Smysl celé akce neby1 v překonání nějakých rekordů, ale v prověření možnosti hloubkového potápění s héliovzduchovou směsí v náročných jeskynních podmínkách. Pokud jsme získali informace, dosud se v Československu nikdo potápěním s Trimixem prakticky nezabýval.

Fraňo Travěnec

ZO ČSS 7 - 02

Hranický kras

Snímek 1 : Ing. Benýšek a F. Travěnec těsně před zanořením.

Snímek 2 : Poslední okamžiky před sestupem 2.5.81.

Foto: Zdenek Hoferek