NEJDELŠÍ PRŮNIK

STALAGMIT 1985/4

Na podzim roku 1983 ocenili potleskem účastníci 6. mezinárodního tábora jeskynního potápění v Moravském krasu rozhlasovou zprávu o rekordním průniku francouzských kolegů. Později byly známy podrobnosti tohoto jedinečného výkonu, který je jakýmsi Mt. Everestem jeskynního potápění.

Místo děje: 250 000 km2 pusté krasové planiny Nullarbor, lemující na jihu Austrálie Velký australský záliv, stát Západní Austrálie. V roce 1900 zde byl objeven monumentální vchod jeskyně Coclebiddy (Koukolová) s podzemním jezerem o rozměrech 200X40 m. První potápěčské pokusy začaly v roce 1972 za poměrně příznivých podmínek: 20°C teplá voda, velice široká chodba, poměrné malé hloubky a stometrová viditelnost. Australští speleopotápěči Morrison, Dekkers a Jones zde nakonec dosáhli v roce 1979 tehdy nejdelšího průniku. Velké akce se účastnilo 16 potápěčů, kteří vybudovali pod vodou v zatopených chodbách několik postupových táborů zásobených lahvemi se stlačeným vzduchem, kde si pak útočné družstvo vyměňovalo vydýchané zásoby za nové. Výprava měla celkem 80 kusů lahví na stlačený vzduch a to stačilo na průnik do vzdálenosti 3 700 m. Ale chodba velkého průměru stále nekončila...

Osoby a obsazení: Francis Le Guen - 27 letý, fotograf a reportér, vedoucí expedice a podvodní filmař; Veronique Boreliová. - 27 letá, sekretářka, sekretářka expedice a fotografka; Eric Le Guen - 24 letý, pianista a skladatel, technik expedice a podvodní fotograf; Sylvie Goulierová - 18 letá, studentka ekonomie, zásobování expedice a podvodní osvětlování; Jerome Krowicki - 23 letý scénárista, mechanik expedice a podvodní osvětlování.

Tento speleopotápěčský tým se začal formovat v roce 1979 během mnoha úspěšných ponorů v dosud neprozkoumaných francouzských jeskyních a při podmořském archeologickém průzkumu keltských dolmenů na pobřeží Atlantiku. Jejich průzkumy pokračovaly dalšími a dalšími objevy, mimo jiné ve Fosse Dionne, druhém největším francouzském hydrologickém systému, ve známé jeskyni Trou Madame pronikli 5 km daleko a ve vyvěračce v Chartreux dosáhli hloubky 99 m. Kromě účasti na expedicích jiných skupin v Řecku, Portugalsku, Španělsku, Mexiku, NSR, Anglii a Severní Americe zorganizovali vlastní akci v Sardinii kde objevili v zatopených jeskyních římské mince a nádoby. Od svého vzniku navštívili členové speleopotápěčského týmu 350 sifonů, strávili pod vodou 550 hodin a objevili při tom 10 km nových chodeb. S těmito zkušenostmi se pak odvážili na "Everest jeskynního potápění" - jeskyni Coclebiddy, vzdálenou 20 tisíc kilometrů od jejich domova.

Když se sejde u skleničky pár jeskyních potápěčů, dříve či později se řeč stočí na Coclebiddy, zatopenou jeskyni se všemi, "nej" - na světě, snad kromě hloubky. A tak se stalo, že jednoho dne při odpočinku v lázních Francis Le Guyen vážné prohlásil před svými kamarády: "Půjdu a potopím se na konec Coclebiddy"! Na přípravu a odzkoušení techniky byl naplánován celý rok. Ale hned od počátku bylo největším problémem finanční zajištění expedice, to znamená shánění mecenášů. Leč sehnali se i sponzoři.

Největším přínosem pro expedici byla přeprava veškerého materiálu australskými aeroliniemi a zapůjčení nákladních aut pro jeho další přepravu v Nullarborské rovině. Francouzská televize dodala veškerý filmový materiál, jakož i osvětlovací a filmovou techniku pro natočení celovečerního filmu. Potápěčské vybavení zajišťoval švédský Poseidon a francouzská firma Comex, zabývající se profesionálním potápěním. Kompresory byly zapůjčeny z Melbourne, fotoblesky a filmové osvětlení pod vodu dodala fy Ikelite. Dvě nákladní auta dopravovala 1,5 t vody, 1 t potravin a 3 t materiálu. Byly použity suché neoprénové obleky Jetsuit, hlavně kvůli kompenzaci změn tlaku. Mimo obvyklé ocelové lahve na 30 MPa byly Comexem pro tuto akci vyrobeny velice lehké tlakové lahve z laminovaných plastů, testované na 60 MPa. Přiruční osvětlení představovaly 50 W halogenové svítilny. Filmové osvětlení mělo celkový příkon 3000 W. Nabíjení akumulátorů zajišťovaly sluneční baterie. Pro efektivnější pohyb pod vodou byla expedice vybavena dvěma podvodními skútry, které umožňovaly potápěčům dosáhnout bez námahy rychlosti 30 m/min a to po dobu šesti hodin. To byla příprava pro tento nejdelší průnik.

14. 9. 1983 zahájil sestup podpůrný tým. Sylvie a Veronika dopravily vodotěsné kontejnery se zásobami do druhého dómu, pokrytého balvany. Kilometr dlouhá cesta v hloubce 15 m trvala asi hodinu. Pak je následovali bratří Guenové se skútry (pojmenovanými podle jejich přítelkyň). Po setkání v balvanitém dómu je čekala nelehká práce: dopravit potápěčský materiál k dalšímu sifonu a hlavně dva 150 kg těžké skútry.

Pak pokračovali Guenové přes 2,5 km dlouhým jedinečným sifonem, širokým kolem 30 m. Pro úsporu akumulátorů řídil druhý potápěč skútr bez světel. Bylo to možné díky fantasticky čisté vodě: první potápěč se začal ztrácet v zelenomodré záři až ve vzdálenosti sto metrů. Po dvou hodinách dosáhli vzdálenosti 3700 m Ropušího dómu, kde skončila předchozí australská expedice. Zde si odpočinuli, najedli se a uložili ke čtyřhodinovému spánku. Za noční úbor posloužil overal z thermolachylnu, za ložní prádlo záchranná NRC fólie a za matraci neoprénový oblek Jetsuit.

Další průnik do neznáma podnikl pouze Francis, Erik čekal na břehu Ropušího dómu. Sólový průnik trval celkem 3,5 hodiny s dostatečnou rezervou vzduchu, světel a vodící šňůry na další 2 hodiny. Sestup začal velice slibně. Zdálo se však, že jeskyně snad nikdy neskončí, ale po jednom kilometru se začala chodba zužovat a za další půlhodinu zastavila Francise Le Guena neprůlezná úžina. Tak smutný konec po tak nadějném začátku! Francis začal prozkoumávat boční chodby, ale žádná nikam nevedla. V jedné z nich se za ploutvemi zvedly tisíce a tisíce let staré usazeniny a ve světle podvodní lampy zazářily jako zlatý déšť. Ano, byl to zlatý prach, největší překvapení Francisovy cesty! A další čekalo v jiné chodbě: jemné, sněhobílé kostřičky netopýrů. Jaké paradoxní setkání dvou bytostí na jednom místě, neskutečně daleko v podzemí, v cizím prostředí, setkání dvou životů, které se minuly o tisíce let. A současné také důkaz, že jeskyně byla dříve suchá, že rovina Nullarbor klesá do moře, které je jen o deset metrů níže než hladina spodní vody.

Na památku rekordního sestupu zanechali bratři v Ropuším dómu hořící svíčku a pak začal návrat, dlouhý a úmorný návrat, na jehož konci postihovaly potápěče halucinace. Vytrhl je z nich až v balvanitém druhém dómu Jerome s čerstvým jídlem. Po krátkém odpočinku se všichni tři šťastně vrátili po 47 hodinách z podzemí, kde bylo dosaženo fantastické vzdálenosti 6000 metrů, kde Francis uplaval v sifonech kolem 11 kilometrů. Tak se uskutečnil jeho sen, tak se zrodil rekordní sestup v jeskyních.

Je ovšem nutno připomenout, že rekord nevznikl pro rekord, ale jako důsledek dalšího průzkumu. Celá akce byla pečlivě zorganizována, odzkoušena a přesně provedena. Byla při tom dodržena všeobecně přijímaná bezpečnostní opatření. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na použití nejnovější techniky, která umožnila tomuto malému, ale silnému týmu posunout možnosti lidského poznání zase o něco dál.

 

(podle zahraničních pramenů)

Jiří Hovorka