EXPEDICE TASMÁNIE

1. část

Za chvíli kroužíme nad Arabským mořem, přelétáme Indii, Bengálský záliv a v 15,30 místního času přistáváme na letišti v Kuala Lumpur. Zůstáváme v letadle, teplota prudce stoupá, venku je 35° C. Za hodinu znovu startujeme a v 17,45 přistáváme na SINGAPORE CHANGI INTERNATIONAL AIRPORT. Je to prý jedno z největších a nejkrásnějších moderních letišť na světě. Nenacházíme nic, co by tomu odporovalo. Na informační tabuli se objevuje údaj, že let QF O16 z Říma a Athén do Melbourne a Sydney je asi 20 minut opožděn.

Čekáme tedy o něco déle a pak vstupujeme do Boeingu 747, obrovského dvoupodlažního dopravního letadla. Sedíme dost vzadu, v 57. řadě ( v každé řadě je 10 sedadel). Během letu se promítají filmy, nebo můžete poslouchat hudbu či mluvené slovo na dvanácti kanálech, či popíjet alkohol libovolné značky a množství zdarma !

Až sem to šlo všechno podle plánu (či spíše letových řádů) a připadali jsme si jako ve filmu. V Austrálii je však všechno obráceně. Odhlédneme-li od toho, že zatímco je v Sydney večer a 30° tepla, vstávají lidé v Praze do mrazivého únorového rána, že zatímco v Praze jde sluníčko po obloze z leva do prava a v poledne je na jihu, putuje tady z prava do leva a v poledne je na severu, že zatím co u nás se jezdí vpravo, jezdí se tady vlevo, že v noci máte nad hlavou Jižní kříž místo Velkého vozu a ještě od mnoha dalších originalit, musíme se smířit s tím, že naše bedny odeslané z Prahy 16. prosince sice už dorazily do Sydney, ale až do dnešního dne nejsou vyloženy z kontejneru, který leží někde ve skladišti ve Villanoodu. Podle posledních informací by měly být vyloženy ve středu nebo ve čtvrtek příštího týdne, tj. 25. - 26. února. Vzhledem ke značné ztrátě času měníme poněkud plán a rozhodujeme se pro nejrychlejší způsob přepravy ze Sydney na Tasmánii, tj. letecky.

Nucený pobyt v Sydney se snažíme zpříjemnit jak se dá. Město známe skoro nazpaměť, tedy hlavně City, protože dalších 100 km okolo představují poněkud větší vesnice s rodinnými domky, vyrážíme i do blízkého okolí, což v místních měřítkách představuje vzdálenost do 250 km i více. Prezident SSS (Sydney Speleological Society) nás bere se svým terénním mikrobusem - Toyotou do národního parku Morton, specielně do státního rekreačního území Bungonia Caves. Sestoupili jsme do 130 m hlubokého jeskynního systému Grill cave, který představuje jednu z nejhlubších jeskyní na kontinentě. Grill cave je zajímavá vysokým obsahem C02 ve spodních partiích, později se dozvídáme, C02 je v této oblasti v jeskyních poměrně běžný.

Jinak jezdíme na pláže, plaveme ve vlnách Pacifiku a někteří jedinci zkopušejí svoje plavecké umění (nechtěně) v příboji mezi skalami, vozíme se na korbě Toyoty a pozorujeme klokany v buši a hlavně každý druhý den otravujeme dopravce, zda už jsou naše bedny vyložené. Je to zatím pěkná “flákárna” i kuchař nás až příliš hýčká (bifteky, játra, zeleninové mísy atd.), ale už bychom raději byli v horách na Tasmánii.

Tuto naši druhou zprávu píšeme na palubě amerického ledoborce, který míří do Antarktidy. Ne, nebojte se, neměníme cíl naší expedice, ale když je možné navštívit zajímavou lodičku, tak proč toho nevyužít. Někteří jedinci tráví dokonce na palubě celý půlden. Ale nepředbíhejme události. Po 17 dnech čekání konečně můžeme vyzvednout naše expediční bedny. Stávka v překladišti skončila, najímáme otevřenou dodávku - spíše vrak a jedeme pro věci. Celní odbavení proběhlo formálně bez problémů, pouze karanténní pracovník se rozčiloval nad usedlým bahnem na podrážkách pohor a holin. Dle našeho názoru byly ovšem čisté. Hned druhý den jásáme nad letenkami Sydney - Hobart, které díky pochopení Vladimíra Vojíře hradíme v československých korunách. Vzápětí to zapíjíme množstvím whisky na československém zastupitelství, kam jsme byli pozváni. Zřejmě nás zde nemine zápas v odbíjené a společenský večer na závěr expedice.

V sobotu rozbalujeme bedny a jejich obsah dělíme do krosen. Zprvu se to zdá nemožné, ale po celodenním snažení každý hlásí u své téměř padesátikilové krosny “hotovo” a v ruce třímá několik igelitových tašek, nebo jeskynní pytel. Není nám jasné, co se bude dít při odbavení na letišti, protože v letence je napsáno pouhých 20 kg. A dělo se. Jirka jde na odbavení první a báglem lehce vráží do digitálního ukazatele váhy. Zavazadlo s žuchnutím dosedá na váhu, na displeji chvíli létají různá čísla od 6: do astronomických hodnot, pak se rozsvítí 0 kg. Váha nevydržela. Zřízenec poulí oči a snaží se bágl odtáhnout na pás. Marně. Vše si musíme do zakázaného prostoru na vozejku sice odvést sami, ale neplatíme nadváhu.

Hobart s 250 000 obyvateli (Tasmánie jich má asi 500 000) je roztažen podél pobřeží a dlouhé členité zátoky. Městečko má většinou jen nízké dřevěné domky, centrum je malé a vyšší budova je jen Casino. Tam to (nebo se) chceme jít zruinovat při zpáteční cestě. Nad městem se tyčí Mount Wellington asi 1000 m vysoký. Na letišti nás čeká Stephen s kamarádem, dva místní jeskyňáři, se dvěma osobními auty. Uvítání je radostné, ale při spatření našich báglů jim trochu poklesla čelist. Do aut se vše vešlo a po krátké jízdě rozbíjíme tábor na zahradě u Stephena. Večerní diskuse nemají konce, vždyť se známe jen z korespondence. Vyvstává jeden problém, v Tasmánii není možné koupit karbid. Stephen slibuje pomoc, že do dvou dnů něco sežene.

V Hobartu děláme zásoby na celý měsíc, sháníme auto a hlavně chodíme ve větrovkách. Je tu 15° C, což je nádhera. U Sydney bylo taky třeba 40° C. Další den večer navštěvujeme jednoho dobrodruha - výborného “bušmana”. Od něho se dovídáme, že tam kam míříme, je naprostá divočina a že se tam už několik lidí ztratilo a nikdo je nikdy nenašel. Ale to tu je v Tasmánii prý normální.

Zítra brzy ráno tj. 4.3. odjíždíme najmutým autem - třírychlostním šestiválcovým Chryslerem ( umí 200 km/hod. ) právě do této divočiny do oblasti Mount Ann. Měsíc, možná i déle, o nás neuslyšíte.