Dost těžko lze do jednoho dopisu napsat co všechno jsme za minulý měsíc prožili, tj. za měsíc pobytu a bádání v nádherné divočině horského krasu v oblasti Mt. Anne. Celá akce se rozeběhla parádně. Najmuli jsme auto, druhé půjčil kamarád a odvezli jsme sebe i všechen expediční materiál pod hory do malého lomu. Potom následovaly dvě vynášky na hřeben, což znamená projít 5 km bažinou a pak nastoupat 700 výškových metrů v deštném pralese jen po úzké stezce, kde je nutno padlé velikány přelézat i podlézat. Hned po zabydlení však začaly problémy. Nejprve nás sníh a

vichřice doslova smetly z hřebenu, pak jsme při třetí cestě dolů pro další věci zjistili, že všechny věci zanechané v lomu jsou pod vodou, trochu se to tady rozvodnilo, a do třetice všeho dobrého a zlého, že jsme někde pozapomněli veškeré zásoby cukru. Musela následovat některá opatření, abychom mohli vůbec fungovat a plnit hlavní cíl výpravy – průzkum jeskyňářsky neposkvrněných částí planiny. Předně jsme přestěhovali tábor do propasťovitého vchodu nejhlubší jeskyně Austrálie - Anne - a - Kananda, kde jsme v hloubce asi 80 m ve velkém dómu osvětleném denním světlem pobývali po celou dobu této akce. Pak byly přebrány suché a mokré potraviny a hlavně vyslán David a Láďa pro cukr do nejbližší osady Maidena. To se jednoduše řekne, ale hůře provádí. Chlapi museli pěšky urazit 80 km, využít autostopu a vrátit se zpět do tábora. To všechno během dvou dnů.

Konečně mohlo začít expediční dění. Nejprve jsme měli v plánu sportovně slézt Kanandu(-373m), abychom mohli lana použít na průzkum jinde, ale ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Celý sestup si nakonec vyžádal tři akce, které ovšem nenásledovaly hned po sobě. Využívali jsme špatného počasí, protože v systému Kanandy je i v době vyšších srážek sucho, kdežto v pralese na planině naopak značně mokro. V době lepšího počasí jsme bádali na planině. Někdo se může podivit nad třemi akcemi k dosažení hloubky -373 m, ale hned vše vysvětlíme. Dolomit, v kterém je Kananda vyvinuta, je značně zvětralý, nýt jde do takovýchto míst doslova zatlačit prstem. U nezvětralých partiích je skála naopak zase značně křehká a nýty se vylamují. Potíž byla v tom, že v jeskyni starší nýty nejsou ! Jak to místní jeskyňáři vystrojují, nám není jasné. Našli jsme pouze lahůdku pro technickou komisi. Ferdo, jsou tu dvě obří plaketky a v nýtu jsou upevněny šrouby o průměru 6mm. Myslíme si, že to zcela postačovalo, protože nýty šly vyndat rukou. Ze všeho vyplývá, že jsme celou Kanandu museli vynýtovat, a to se značnými potížemi a ještě jsme dna málem nedosáhli. Ve stěně mohutné 80 m hluboké šachty jsme marně hledali okno, kudy měla vést cesta na dno. Už jsme to chtěli zabalit, vlastně jen 30 m od konce, ale podařilo se nám ze dna šachty najít zkratku. Dosažení nejhlubšího místa v Austrálii nás potěšilo dvojnásob.

Jednak jde o nej… a za druhé jsme objevili mnohem kratší cestu, než je původní. Kananda má ještě jednu větev zhruba stejně hlubokou jako ta naše slezená. Je v ní nejdelší šachta Austrálie - Heartbeat, má hloubku 118 m.

Mezi těmito akcemi v Kanandě a hlavně po nich probíhal průzkum na planině. Celé ne moc rozsáhlé krasové území - Mt. Anne Area je budováno světlešedými jemnozrnnými dolomity. Literatura uvádí plochu 10 km čtverečních. Planina je zčásti probádána, naposled v prosinci zde působila velká sydneyská expedice, ovšem vzhledem k charakteru porostu je zde ještě mnoho práce. Velké i menší členité deprese jsou zarostlé hustým deštným pralesem a situaci zhoršují ještě vystupující křemencové hřbítky, které nejsou pro rozvoj jeskyní zrovna vhodné. Náš průzkum jsme soustředili na nejseverovýchodnější výběžek, kde zatím nikdo nebádal. Nejprve jsme museli porostem prosekat stezku a potom denně chodit za jeskyněmi 3 hodiny. Jeden a půl hodiny tam, to samé zpět do tábora v Kanandě. Je těžké vylíčit pocit, který ve vás v mechu, roští a kapradí při hledání nových děr zmocní, když si uvědomíte, že tudy jednou někdo prošel a ten dotyčný zde buď zapomněl starý ešus nebo prostě jeho kosti leží někde pod lišejníkem opodál. Ne, to není žert. To se tady běžně stává, že se tramp v lese ztratí a nikdo ho již nikdy nenajde. Zrovna v průběhu naší expedice někdo v okolních horách opět zahynul.

Našli jsme množství děr a jeskyní, ale jen 12 respektive 11, jsme se rozhodli zdokumentovat. Omezíme se na tu největší. Je hluboká -77 m a délka chodeb je mezi 350 - 450 m (ještě nemáme zkreslen plán). Objevování bylo zajímavé. Jirka s Láďou našli otvor zarostlý mechem a v hloubce několika metrů se prokopali do další šachty. Vzhledem k odhadnuté hloubce přes dvacet metrů jsme se rozhodli jeskyni zdokumentovat o den později. Při tom se podařilo Petrovi s Davidem prokopat dalším závalem. Mimochodem v každé větší díře jsme museli někde hrábnout. Když vylezli zpět na povrch, měli oči půl metru vylezlé z důlků. Prý obrovské prostory. A ono jo. Největší dóm má rozměry 35 x 40 m a na obě strany jdou zařícené chodby s malými potůčky. Mezitím co čtyřčlenná skupina pod Radkovým vedením bádala tuto jeskyni, jejíž vchod byl pracovně označen MA-CS-10, Jirkovi s Láďou se podařilo proniknout za převískem ve vchodu MA-CS-12 do větší hloubky. Radostná situace nastala, kdy Radko s Láďou v jedné z vysokých chodeb dostali sprškou šutrů do přileb. To se Jirkovi s Láďou podařilo spojit “dvanáctku” s “desítkou”.

Tím skončíme vyprávění o průzkumu, které bylo víc než stručné a po dalším měsíci popíšeme sestup do nížin, který též nebyl bez zajímavostí a další naše působení.